Praze chybí vítězná architektura, upozorňuje v rozhovoru – jedenáctém pokračování dvacetidílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy – architekt a herec David Vávra. A konstatuje: „Havlovská doba radostně nabyté svobody nemá adekvátní dům.“ Podle něho je potenciálním místem pro takovou architekturu Pankrác.
LN: Přijel jste na rozhovor na kole. Jezdíte na něm v Praze často?
To záleží na situaci. Dnes jsem přijel na kole. Město si to žádá. Cestou jsem potkal kolegu architekta, který nasedal do velkého auta a odjel sám. Praha už se těžko nadechuje. Rád kombinuju kolo s městskou dopravou a mimo Prahu jezdím vlakem. Je to pro mne mnohem větší rozkoš a zábava. Navíc udělám spoustu věcí.
LN: Je Praha dobře dostupná na kole?
To vůbec není, i když se to snaží řešit, cyklostezky ale na sebe nenavazují.
LN: Co by mělo vedení Prahy udělat, aby lidé více používali kolo jako dopravní prostředek?
Musí dobudovat cyklostezky, aby na sebe navazovaly. Mělo by být i více půjčoven kol. Bylo by bezvadné, kdyby fungovala městská půjčovna. Lidé si ale musejí uvědomit sami, že kola odlehčí dopravě.
LN: Měla by se kvůli omezení aut ve městě zavést regulace?
Lidé budou sice naštvaní, ale nic jiného nezbude. Mně by se nejvíce líbilo, kdyby se každý reguloval sám. To se však lidem ještě nikdy nepodařilo.
David Vávra | Zdroj: LN
LN: Je doprava největší bolestí Prahy?
Asi ne. Problémy se proplétají a nemohu říci, který je největší. Hlavní problém je ve společnosti. Musíme si uvědomit, jak skvěle si žijeme a jaké řešíme prkotiny. Země o pár set kilometrů dál mají mnohem podstatnější potíže. Trochu si musíme zúžit potřeby. Každá věc, kterou mám, mi přináší jen problémy. Společnost se musí naučit umět žít jednodušeji. Všichni si chtějí pořídit domy na několika místech najednou, a pak z toho šílí. Takový člověk je ale nakonec mnohem nešťastnější než ten, který nemá nic.
LN: Říkáte, že hlavní problém je ve společnosti. Co konkrétně máte na mysli?
Nenažranost. To je ale přirozené. Byl tu komunismus a nedostatek všeho. Dnes máme demokracii a lidé se musejí unavit naplněnými košíky a posunout se. Teď jsme v přechodu. Košíky už sice nejsou tak plné, ale jsou v nich lepší věci.
LN: Praha je známá především historickým jádrem. Jak by v ní mělo koexistovat staré s novým, moderním?
Praha to asi nedokáže skloubit. Život z jejího centra zmizel. Když jdu do centra, třeba do Skautského institutu na Senovážném náměstí, jsem v šoku, že tam ještě je normální místo. Praha má nesmírné kouzlo ve čtvrtích kolem centra. Najdeme tam zázraky, jako je kubismus, baroko, funkcionalismus. Ale to musejí být vzdělanější turisté, aby tato místa navštěvovali. Kdyby tam chodili, odlehčilo by se centru. Máme, co jsme chtěli. Nemůžeme si stěžovat. Praha stále vypadá docela dobře.
LN: Patří moderní architektura do historického centra Prahy?
Když se podíváme na nejznámější panorama Prahy – Pražský hrad – je tam otištěno nějakých tisíc let od románské doby po nedávnou minulost. Jak to, že tam není současná doba? Praha moderní architekturu potřebuje, je to ghetto. Překážkou jsou někteří ortodoxní památkáři, kteří cítí nebezpečí nenasytných investorů. Chtěli by stále zachovat Prahu jako na Langweilově modelu z počátku 19. století. Ale život je jiný a určitě 20. století a 21. století má své místo.
Říkalo se, že Kaplického „chobotnice“ je příliš blízko Hradu. Já si myslím, že byla moc daleko. Ta by měla stát na třetím hradním nádvoří a doplňovat organickou křivkou dědictví minulosti. Líbí se mi návrh kontroverzního domu, kterému se říká „maršmeloun“ a měl by stát v centru u Anežského kláštera. Zdá se mi, že je to dobrá architektura. Myslím si, že přesně takové domy Praha potřebuje.
LN: Pomohlo by, kdyby vedení města stanovilo na jedné straně přísná pravidla pro investory a na druhé, pokud by je dodrželi, by povolovacím procesem mohli projít rychleji?
Přísná pravidla jsou nutná, ale vedou k unifikaci. Mám-li dům, jejž nemohu popsat tím čím ostatní domy, například velikostí římsy, ale svou duší, tato pravidla přestávají platit. Jsem pro regule, ale i pro to, výjimečně je porušovat na základě konsenzu více lidí, více institucí.
LN: Je příkladem porušení regulí Tančící dům?
Tančící dům je jiná doba, doba vyprahlosti, kdy jsme byli vděčni za cokoliv. Jsem ale nerad, že zakládá nebezpečnou kauzu porušení uliční čáry a že u administrativní budovy jsou různě vysoká okna. Jsem ale velice rád, že byl takový dům postaven, že se vůči němu lidé vymezovali a hledali slovník moderní architektury. Sehrál ohromnou roli stejně jako „chobotnice“, i když nebyla postavena. Možná, že její role je ještě větší než u Tančícího domu.
LN: Tančící dům se zmiňuje jako jediný příklad moderní architektury v Praze. Není to málo?
Asi je to štěstí, protože 90. léta byla jalová. Možná že je pro Prahu štěstí, že tu nemáme více příkladů takového nezřízeného postmodernismu. Myslím, že jsme měli bezmeznou víru v postmodernismus, který si neklade žádné hranice, může cokoliv, a tím požírá sám sebe. Příkladů zdařilé moderní architektury je v Praze více, například Národní technická knihovna v Praze 6. Je dost staveb, není jich převaha, ale vyhnuli jsme se 90. létům, takže jde o spravedlivou remízu.
LN: Jak vidíte snahy zbourat budovy jako Transgas na Vinohradské třídě?
Nejsem pro je zbourat, ale zachovat. Protože v době, kdy nebyly takové technické možnosti, dokázali architekti s minimálními prostředky dělat silné domy. Tato brutalistní architektura v pár exemplářích, jde o pět až deset domů, by se měla zachovat. A jedním z nich je určitě budova Transgasu na Vinohradské třídě.
LN: Má být nahrazena budova na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice moderním Květinovým domem?
Na Václavském náměstí jsou domy, které porušují pravidla, jsou trochu pyšnější, a to je dobře. Najdeme tam budovy, já jim říkám nosiči vody, které udržují peloton Václavského náměstí, že jako by jel. Dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice jsem považoval za takového kultivovaného nosiče vody. Ale architekt Ladislav Lábus je přesvědčený, že je sólistou. Každopádně mi je toho domu líto.
Určitě se má architektura nahrazovat, dokonce jsem už někde řekl, že místo chrámu svatého Víta by mohla stát moderní stavba z hliníku a z betonu. Každá nová budova však musí být lepší než ta původní. Problémem dneška ale je, že se zakazuje na nahrazení původní stavby jen pomyslet. Já bych měl rád absolutní svobodu pomyslet na všechno, potom ale musí přijít ostrá diskuse.
Největším nepřítelem architekta je nápad a dostatek peněz. Současní mladí architekti mají ale pocit, že dům nepotřebuje žádný nápad. To je další extrém. Jejich domy jsou jak baráky v koncentráku, jež ovšem svou architektonickou čistotu mají. Nesou ale poselství hrůzy.
LN: Patří výškové budovy do Prahy?
Máme největší ochranné historické území na světě. Nikde není taková regulace historického středu. Jsem pro zahušťování města, je to ekologičtější, než když se město rozrůstá za své hranice. Určitě se budou muset stavět mrakodrapy a budou vyšší než ty současné. Když už jsme porušili výškovou hladinu, je lepší ji porušovat solitéry než souvislou hradbou.
Každý mluví o horizontu a panoramatu Prahy. Nezažil jsem však, že by někdo zmínil panelákové hradby. Je to betonová přehrada, která centrum uzavírá. V tom betonu jsou výšky žádoucí, protože jinak je to nudná, šedá hradba. Čím více bude stél, tím lépe. Jsou místa, jako je Pankrác, kam takové stavby určitě patří. Budovy, které se tam dnes stavějí, mě baví. Chybí nám vítězná architektura. Havlovská doba radostně nabyté svobody nemá adekvátní dům. Myslím si, že Pankrác je potenciálním místem pro takovou výstavbu.
LN: Kdo by měl stavět takové budovy?
Město nemůže stavět soukromý developer. Město by mělo říct: Tady je příležitost mít skvělou architekturu. Ta by přinesla do města žádaný otisk současnosti. A hrdosti na náš stát. Myslím, že celkově náš stát funguje docela dobře. Možná že je to teď jedno z nejlepších míst k žití na světě. Je tu bezpečno a je tu luxus.
Za to bychom si mohli postavit nějaký národní dům. Nemáme ale schopnost se na tom dohodnout. Naše energie radostná se rozmělnila do různých podob nevraživosti a zklamání. Základ je ale dobrý a silný. Vedeme rozmíšky až do kraje nenávisti, a to i mezi profesně sjednocenými lidmi. Jedinečné osobnosti k sobě nenajdou cestu.
LN: Není takovou vítěznou stavbou zmíněný Tančící dům?
Je. Architekt Vlado Milunić, spoluautor domu, je skvělý. Je to poslední punker. Má v sobě balkánskou neposednost. Měli bychom si ho vážit.
LN: Je důvodem, proč dnes nevzniká vítězná architektura, změna ducha doby? Dříve byli radní schopní schválit Tančící dům, přestože překračoval pravidla. Nebáli se.
Ano, dnes mají všichni strach něco schválit. Druhou věcí je, což je mor demokracie, že všechny marginální skupiny si hlídají svá práva. A z těchto práv se stává jakási síť. Každý, kdo si za komunismu postavil arogantní dům, chce nyní zabránit jakémukoliv projektu v okolí. To je další problém. A pak je to předposranost. Litomyšl měla štěstí, že tam moderní architektura zafungovala s historickou. Je to ale politicky uchopitelné město, žije v něm deset tisíc lidí. Sto tisíc lidí se už zvládá hůř.
LN: Co by se mělo do budoucna udělat s Prahou?
Nejsem z prognostického ústavu. Každý by měl přinášet něco pro město. Musí se dobudovat obchvat, musí zde být možnosti nejen pro cyklisty, ale i pro pěší. Byl bych pro to, znovu zavést trolejbusy. Všude by měly vést tramvaje. Měla by být hustší síť metra. Problémem ale není, co udělat s Prahou, ale jedinec a jeho hodnoty. Město je odrazem společnosti. Ne všichni dnes mají na bydlení v Praze. To se týká střední třídy, která dříve byla nositelem kulturnosti. A podle ní se určovalo, co se má stavět. Tak tomu dnes není.
Kateřina Menzelová
redaktorka LN
V předchozím, desátém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s profesorem sociální geografie Luďkem Sýkorou. V následujícím, dvanáctém díle vyjde rozhovor ředitelem Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřejem Boháčem.
