Vedení Prahy nemá jasnou vizi, kam by měla směřovat, čímž se liší od většiny metropolí. „Ty se snaží ve svých strategických dokumentech a rozhodnutích takovou vizi nastínit, sdílet a naplňovat – jednoduchou a srozumitelnou, kam se město chce posunout,“ říká geograf Luděk Sýkora v desátém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí o budoucnosti Prahy.
LN: Proč Praha nemá vizi?
Možná proto, že ji nejsme schopní formulovat jednoduše ani se na ní shodnout. A v neposlední řadě – v dnešní době se spíše vymezujeme vůči druhým, než abychom formulovali vlastní pozitivní plán. Politici i mnozí odborníci říkají: Druzí to dělali špatně, my to budeme dělat lépe. Politika založená na delegitimizaci ostatních ale nepřináší vlastní vize.
Místo hledání konsenzu vyhledáváme konflikt, což se promítá i do rozvojových plánů. Škálu otázek městského rozvoje řeší strategický plán Prahy, který město nedávno schválilo. Dlouho se připravoval a pracovaly na něm různorodé skupiny lidí. Ti, kteří práci začínali, ale plán nedokončovali, což jeho tvorbu i obsah poznamenalo. Strategický plán sice nabízí vějíř témat, chybějí mi však jasně a srozumitelně sdělené priority.
LN: V uplynulých letech se intenzivně diskutovalo o metropolitním plánu. Ten přece deklaruje silnou novou vizi jejího rozvoje.
Metropolitní plán Prahy se tak prezentuje. Nejsilnější myšlenkou, již jsem zaznamenal, je, že budeme preferovat rozvoj a zahušťování kompaktního města a potlačovat výstavbu satelitních městeček v okolí Prahy. Dynamičtější rozvoj zejména bydlení však probíhá spíše mimo Prahu než v ní. Metropolitní plán ale výstavbu za hranicí Prahy stěží ovlivní. Jeho pravomoci končí na hranicích města.
Luděk Sýkora | Zdroj: LN
Jednou z priorit dosud platného územního plánu z roku 1999 bylo, že výstavba bude směřovat do kompaktního jádra Prahy a lokalit okolo malých městských částí v jejím vnějším pásu. Uvnitř Prahy je suburbanizační proces dlouhé roky poměrně zdařile usměrňován a metropolitní plán v tom nepřináší žádnou novinku.
LN: Končí všechny úvahy o budoucnosti Prahy na jejích hranicích?
Ano. Praha se někdy chová, jako by svět končil za jejími hranicemi. Nedostatečně zohledňuje, že je součástí velké sídelní aglomerace. Neuvědomujeme si, že budoucí Praha je metropolitní region. Už dnešní Praha je regionem s obrovským trhem práce a bydlení. Téměř 200 tisíc lidí dojíždí do Prahy za prací, další míří do škol, za nákupy či zábavou. Kolem Prahy je více než 200 obcí svázaných s městem každodenním dojížděním.
Praha a Středočeský kraj jsou ale dva správní regiony, které si ne vždy vycházejí vstříc a využívají možnosti spolupráce. Máme navíc archaickou místní správu rozdrobenou mezi tisíce malých obecních samospráv, kdy si každý hlídá místní zájmy; a vláda zatím spíše dává ruce pryč od výraznější snahy podpořit koordinovaný rozvoj metropolitních celků.
LN: Odráží se to i v přípravě metropolitního plánu?
Praha sice připravuje metropolitní plán, jenže jeho název je zavádějící – neřeší metropolitní území. Metropolitní plán se navíc primárně zaměřuje na rozvoj centrálního kompaktního území města a do značné míry opomíjí rozvojový potenciál okrajových částí Prahy. Také se zapomíná, co nový metropolitní plán může znamenat pro dění za hranicemi Prahy.
Byl jsem na prezentaci ekonomické analýzy důsledků metropolitního plánu, podle níž se většina ploch pro novou bytovou výstavbu bude oproti aktuálně platnému plánu koncentrovat ve vnitřním městě, na brownfieldech, a velmi se omezí nabídka rozvojových ploch ve vnějších částech Prahy, čímž se zamezí suburbanizaci. Takový krok může prodražit bytovou výstavbu, protože uvnitř Prahy je nákladnější stavět. To může vést k tomu, že více bytů se postaví mimo Prahu a zvýší se odliv lidí do okolního metropolitního území. Takový metropolitní plán, místo aby bojoval se suburbanizací, ji podpoří.
LN: Jak vytvořit metropolitní plán, aby suburbanizaci alespoň zčásti zamezil?
Metropolitní plán nemůže suburbanizaci zásadně usměrnit, jde o dokument jen pro Prahu. Vše se týká spolupráce a koordinace mezi městy, obcemi, kraji a vládou. Ta ale v současnosti chybí. Nicméně máme příklad metropolitní spolupráce – systém Pražské integrované dopravy (PID). Hromadná doprava v Praze zahrnuje i příměstské linky autobusů a vlaky. PID považuji za mimořádný úspěch. Lidé ze Středočeského kraje mají opencard nebo lítačku a využívají jednotný tarifní systém. To je pro ně výhoda a velká podpora využívání hromadné dopravy.
LN: Paradoxní je, že v souvislosti s dopravou se hovoří nejčastěji o komplikacích, vy poukazujete na pozitiva.
Když se podíváme na metropolitní region, dosáhli jsme obrovského úspěchu v organizaci hromadné dopravy. Ale region v uplynulých 20 letech vyrostl na nové bytové výstavbě, jež je však fragmentovaná do stovek lokalit. Přibylo více než 100 tisíc obyvatel, kteří jsou rozprostřeni po širokém okolí. Všechny lokality, zejména drobné ale nejsme schopní efektivně obsloužit hromadnou dopravou. Lidé proto jezdí auty a Praha je jimi přehlcena.
Mnoho let hovoříme o budování P+R parkovišť. Řada se jich postavila, ale jejich kapacita nestačí. Je nutné, aby se Praha a Středočeský kraj dohodly a vytipovaly lokality na rozhraní těchto územních celků, kde by bylo možné vybudovat záchytná parkoviště u zastávek hromadné dopravy. Řada takových míst existuje ve vnějším pásmu Prahy, zatím je ale dostatečně nevyužíváme. Přemýšlejme o lokalitách, kde se kříží zatím nedobudovaný vnější silniční okruh s linkami hromadné dopravy.
LN: Lze dopravní problémy satelitních měst vyřešit podporou hromadné dopravy, nebo zlepšením podmínek pro individuální dopravu?
Obojím. Město nemůže stát na jednom způsobu dopravy. Ideální je, pokud se pro značnou část rutinních, opakujících se cest početné skupiny obyvatel využívá hromadná doprava. Ve Vídni ji využívají tři čtvrtiny lidí. Praha se potýká s tím, že uživatelů hromadné dopravy spíše ubývá.
Nový rozvoj se koncentroval do příměstských lokalit, jež všechny nelze obsloužit hromadnou dopravou, a lidé přirozeně jezdí osobními auty. Tomu zabránit nejde. Ideální je, pokud můžeme lidem nabídnout volbu, což lze v místech, která lze efektivně obsloužit frekventovanou, kapacitní a rychlou veřejnou dopravou.
LN: Souhlasil byste se zavedením mýta za vjezd do centra Prahy?
Mýtu bych se nebránil. Pokud vím, například Oslu výrazně pomohlo. Otázkou ale je politická shoda na zavedení mýta a poté nalezení technického řešení. Navíc ve chvíli, kdy zavedu mýto, musím mít připravené alternativy, jak se do centra dopravit. Jede-li někdo autem, před mýtnou bránou musí mít možnost volby, zda vjet co centra autem, nebo pokračovat hromadnou dopravou. Nejde jen o restrikce, ale i o možnost volby cest.
LN: Opakovaně zdůrazňujete možnost volby a různorodost. Jaká by Praha v tomto ohledu měla být?
Málo se bavíme, jak různorodým městem by Praha mohla být. Každý žije město jinak a oceňuje jeho různé stránky. To dostatečně neoceňujeme. Nejde přitom jen o migranty, kteří zdánlivě narušují naši jednotnou identitu a kulturu, ale například i o sexuální menšiny. Proměňuje se demografická struktura, máme více seniorů se specifickými potřebami, mění se charakter rodiny a partnerských svazků. Město se vyznačuje různorodými formami soužití, pro něž nabízí rozmanitá prostředí.
LN: Je největší změnou v Praze za uplynulých deset let nárůst rozmanitosti?
Ano. Komunistické plánování se snažilo Prahu uniformovat do města z podobných lokalit, stejně vybavených, se stejným obyvatelstvem. Po revoluci se Praha začala diverzifikovat. Je pravdou, že to může vést k segregaci, kdy vznikají čtvrti, jež jsou sociálně homogenní, ale mezi nimi se vytvářejí velké rozdíly.
Už dnes ve městech na jedné straně máme sociálně vyloučené lokality a na druhé uzavřené komunity nové rezidenční výstavby, které jsou oplocené, mají bránu a hlídací službu a bydlí zde spíše lidé s vyššími příjmy. Různorodé město je takové, kde se setkáme nejen s homogenními čtvrtěmi, ale i s těmi, které jsou sociálně, kulturně i etnicky promíšené.
LN: Jak by mělo postupovat vedení města, aby podpořilo jinakost, ale současně byla nastavena pravidla?
Je obtížné nabízet univerzální recepty, zejména na podporu rozmanitosti. V naší společnosti je hluboce ukotvené moderní uvažování hledající jedno správné řešení. Města, jež mě na světě nejvíce oslovují, nabízejí různorodost a rozmanitost nejen ve výsledku, ale i v řešení. To u nás zatím neumíme. Přitom by Praze nádech současného kosmopolitního města neuškodil.
LN: Kde ve světě to dobře funguje?
Třeba v Amsterdamu. V Česku se setkáváme s netolerancí a xenofobií vůči cizincům. Naše společnost byla před 20 lety naprosto homogenní. Chybí nám zkušenost s interakcí s lidmi, kteří vyrůstali v jiném prostředí. To se nemůžeme naučit pravidly, ale každodenním setkáváním, diskusí, zájmem a snahou pochopit toho, kdo se zdá jiný. Politici, kteří by měli ukazovat cestu, ale často selhávají.
Zatímco se města, jako jsou San Francisco nebo Berlín, zdůrazňují otevřenost vůči rozmanitosti a propagují specifické etnické čtvrtě nebo kulturně specifické lokality, pražskou vietnamskou tržnici Sapa prezentujeme spíše jako místo problémů. Praha se bez tolerance nestane světovou metropolí. Lidem by se měl dodávat větší optimismus a říkat jim: Budujeme nové město pro vaše děti. To chybí. Místo abychom se snažili hledat porozumění, každý prosazuje svůj partikulární zájem.
LN: Svůj zájem se snaží prosadit i občanská sdružení, mnohdy ale svých práv zneužívají.
Možná, ale čeho jiného se týká plánování města než hledání kompromisu mezi spektrem hráčů s odlišnými zájmy? Jde ale o to, zda se hádáme o detaily, nebo hledáme kompromis u několika základních společných témat. Opakovaně se setkávám s názorem, že development je špatný a ničí město. Kdo ale staví město, v němž žijeme? Development. Na druhé straně nemůžeme stavět město bez ohledu na jeho obyvatele. Ti mají právo se vyjádřit. Nedávná novela stavebního zákona jim ale právo na participaci do značné míry upírá. To není zdravý vývoj.
Kateřina Menzelová
redaktorka LN
V předchozím, devátém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s předsedou Českého olympijského výboru Jiřím Kejvalem. V následujícím, jedenáctém díle vyjde rozhovor s architektem Davidem Vávrou.
