Staví školy, pivovary, hotelové resorty i domy pro české miliardáře. Stavby Petra Koláře, který patří mezi nejžádanější české architekty současnosti, ale mají jedno společné – promyšlený vnitřek. „Když vejdete dovnitř, musíte se umět intuitivně zorientovat. Tak se pozná kvalitní architektura,“ říká Kolář.
Kdy naposledy jste se v Česku zastavil u nějaké stavby a řekl jste si „Panečku, to je něco“?
Je tady spousta šikovných architektů, takže se dá i v Česku narazit na stavby, kvůli kterým stojí za to se zastavit. Naposledy se mi to stalo u Národní technické knihovny v Praze. To je krásná stavba.
Jak je na tom architektura v Česku 28 let od revoluce?
Řada lidí ji kritizuje, ale já to vůbec nevidím negativně. Vznikají tady nadčasové projekty, co vydrží desítky let, i když je pravda, že jde většinou o privátní stavby, které si jejich majitelé chrání, takže se k nim moc nedostanete. Ale obecně tady mají architekti stejnou volnost jako v zahraničí, chce to jen narazit na klienta, který bude mít odvahu experimentovat.
No právě. Nechybí českým městům někdy víc odvahy?
Jasně, chybí. My si nestěžujeme, máme za sebou krásné projekty, ale Praha je taková usedlejší, není lehké tady něco prosadit. Ne všichni památkáři tady jsou osvícení, drží se striktně pravidel, všechno musí být do puntíku. Chápu, že je to důležité, ale jsou místa, kde by se dal postavit dům jako socha, na který by se všichni chodili dívat.
Dodnes mě třeba mrzí, že se nepostavila Kaplického knihovna. Na to se vůbec neměla dělat soutěž, mělo se to dát Janu Kaplickému přímo.
Jak se vlastně pozná kvalitní architektura?
Pro mě to znamená hlavně funkční architektura. U fasády může vždycky vzniknout debata, někomu se líbí Tančící dům, někdo ho nenávidí. Někdo je nadšený z vily Tugendhat, pro někoho je to jako výloha obchodu. Každý člověk je jiný, v tom se nikdy neshodneme, a to je dobře. U té vnější skořápky je to jako s obrazem – každý architekt ji vymyslí jinak. Můžeme se bavit o tom, co je hezké a co ne, ale u vnitřního prostoru žádná polemika není. Ten buď funguje, nebo nefunguje.
A jak se to pozná?
Když stavíte dům, máte vzít za kliku a vědět, že jdete do obývacího pokoje a že se neocitnete na toaletě. Uvnitř se musíte umět zorientovat intuitivně. To spoustě dnešních staveb chybí. A třeba úspěch Malediv je postavený právě na tom. Všude najdete to, co potřebujete, protože to tam prostě je. Přijdete k bazénu, řeknete si, že by tady měl být bar – a on tam je. Tohle je dobrá architektura.
Jenže každý přece kouká na stavbu zvenku.
Ano, to je ta chyba. Podívejte se na Franka Gehryho. Pracuje jako sochař a jeho stavby jsou zvenku skvělé. Tančící dům se mi líbí, to jeho zakončení, pohyb, je to zkrátka krása. Jenže zevnitř ten dům vůbec nefunguje.
V roce 1996 jsme tam s Evou Jiřičnou dělali interiéry, ale ten vnitřek je tak složitý, že to skoro nešlo. Proto dnes na architekturu koukám hlavně tak, jestli bych tam sám chtěl bydlet nebo pracovat, a navrhujeme takové prostory, kde bychom se sami chtěli pohybovat.
Vás neláká postavit nějaký další Tančící dům, který vám zajistí nesmrtelnost?
To, že tady Frank Gehry postavil Tančící dům, byl zázrak, který se už nebude opakovat, protože dneska by vám to už nikdo nedovolil postavit. To zaprvé. Zadruhé, já jsem mnohem spokojenější, že jsme postavili ostrov na Maledivách, který byl v roce 2014 vyhlášen nejlepším resortem na světě. Dodnes je mezi nejlepšími pěti, a kdykoliv tam přijedu a bavím se s hosty, zjišťuju, že jsou strašně spokojení. Zvou mě na kávu a chtějí si o tom povídat. A to je pro mě odměna za práci.
Podle čeho si vybíráte zakázky?
Už nejsem žádný mladý kluk, takže si je vybírám podle toho, kde cítím, že si klient bude vážit energie, kterou do toho dám, a že výsledek bude stát za to. Když přijmeme zakázku, je to pro mě práce třeba na tři a více let a já potřebuju vědět, že mě to bude bavit.
Na čem pracujete teď?
Momentálně děláme moc hezký projekt v Novém Skotsku v Kanadě. Jmenuje se Red Head, je to 14 domů, které jsou posazené na útesu s výhledem na oceán. První z nich už stojí a teď připravujeme druhý, který bude ještě odvážnější. Jako si Češi staví domy v Chorvatsku, tohle je ideální pro lidi z New Yorku, odkud je to jen hodina letu.
Takže ticho a divoká příroda?
Ano. Je to strašně relaxační místo, za čtyři dny si tam odpočinete jako za měsíc někde jinde. Sedíte, koukáte se na oceán, ráno vám tam chodí losi, na hladině vidíte velryby, hnízdí tam orli skalní a okolo jsou tři golfová hřiště, která patří do nejlepší desítky v Severní Americe. Jde o úplný opak horkých Malediv. Je to kouzelné místo, a i když už dnes nerad cestuju, tak sem jedu rád klidně jen na dva dny. I když pracuju, na tomhle místě si dokonale vyčistím hlavu.
Vaše projekty mají jedno společné – investory jsou často čeští miliardáři. Proč si vás najímají?
Myslím si, že poskytujeme služby, které jiní architekti neposkytují. Jsme schopni na klíč kdekoliv po světě udělat cokoliv. A jsme schopni dodržet termín a rozpočet, na kterém se dohodneme. Jsou to logicky velmi inteligentní lidé, takže vedeme dlouhé inspirativní diskuze. To mě na tom baví.
Dokázal byste odmítnout i miliardáře?
Jo, už jsme pár takových zakázek odmítli. To, jak je klient bohatý, není rozhodující. Když necítíte, že to bude mít dobrý konec, je lepší to na začátku odmítnout. Protože nakonec se budete trápit oba. Za námi nechodí klienti, protože jsme architekti. My jsme takové to jedno dílo, co vidíte v galerii, jdete okolo, zvednete telefon a zavoláte nám, že byste to chtěli taky. V tu chvíli víte, že máte podobné estetické vnímání, že jste naladěni na stejnou vlnu.
Na kterou svoji stavbu jste nejvíc pyšný?
V roce 1993 jsem si postavil v Dolních Chabrech na okraji Prahy malý domeček, kolem kterého bylo hodně rušno. Strašně dlouho se to povolovalo, hádali jsme se s památkáři, jestli tam může být rovná střecha. Vzadu je kostel, na který je díky tomu vidět, navíc jsme zachovali měřítko malých domků stojících okolo, protože to má stále vesnický charakter. Myslím si, že se to tehdy povedlo, získalo to spoustu cen i v zahraničí.
Teď jsem ten baráček po 25 letech prodával a musím říct, že mě to strašně mrzelo. Když jsem tam po těch letech vešel, zase mě to oslovilo. Taková věc mi stačí.
Myslel jsem, že spíš zmíníte luxusní resort Velaa, který jste postavil na Maledivách.
Jasně, na Maledivy jsem samozřejmě pyšný, koneckonců jsem tam strávil čtyři roky svého života. Když jsme tam v roce 2011 poprvé přijeli, nebylo tam nic, jen křoví a políčka domorodců, takže jsme tam museli přivézt všechno do posledního šroubku. Pro mě je ale každá práce, která je dobře udělaná a z které mají lidé radost, skvělá. Když skončíme, podáme si ruku s klientem a řekneme si, že to je dobrý, to mi dělá radost. Nejsem ten typ, který touží po tom, aby zemřel a zůstala tady po něm nějaká monumentální stavba.
Jak Velaa vypadá po pěti letech ve slané vodě, tropickém podnebí a monzunech? Vydržela?
Vypadá pořád moc dobře. Na to jsem hrdý, protože jsme museli všechno domýšlet tak, aby ty složité povětrnostní podmínky kousek od rovníku měly minimální vliv na údržbu. Říkal jsem, že když do toho dáme o trochu víc peněz, vrátí se nám to. A to se teď potvrzuje.
Po dokončení ostrova jste dostával spoustu podobných nabídek. Stavíte něco podobného?
Máme teď rozjednanou podobnou nabídku v Karibiku, a co se týče Malediv, měli jsme asi tři nabídky, ale ani u jedné jsem necítil, že bychom mohli udělat tak výjimečnou věc. Nakonec z toho vždycky vylezlo, že investoři chtějí postavit něco příliš low-cost a chtějí jen využít naše jméno. A dělat tří- nebo čtyřhvězdičkový hotel v tomhle regionu, to se mi nechtělo. To je přesně to, co jsem říkal o plýtvání energií.
Vy prý ale neumíte říkat ne.
Už jsem se to docela naučil. Nebo takhle, ještě jsem se to nenaučil úplně, ale skoro už jo. Chci mít aspoň jeden den v týdnu volno, nebýt na telefonu a něco si také užít a věnovat se rodině. Ono to přijde s věkem. Když jste mladý, máte před sebou výzvy a chcete dělat všechno a dokázat si, že to zvládnete.
Kdo vás tehdy těsně po revoluci nejvíc ovlivnil?
Měl jsem štěstí, že jsem se na začátku 90. let dostal do Londýna k Evě Jiřičné, kde jsem měl jako na dlani všechny své bohy – Fostera, Rogerse, Calatravu, Grimshawa, Kaplického nebo Jiřičnou. A se všemi jsem se setkal. Vzpomínám si, jak ke mně tehdy na nějaké výstavě Santiaga Calatravy přišel Nicholas Grimshaw a povídá: „Hele, a tohle už stojí, nebo je to jenom projekt?“
Co jste mu na to řekl?
Nebyl jsem schopný mu odpovědět, protože na mě promluvil pan Božský. Vzhlížel jsem k němu. Tehdy ještě nebyl internet, takže jsme kupovali všechny knížky a snažili se odkoukat detaily.
A máte svým stylem k někomu z nich blízko?
Zezačátku nás strašně ovlivnila Eva Jiřičná, které si moc vážím. Ale člověk stárne, vyvíjí se a začne kráčet vlastní cestou. Stejně si časem vytvoříte vlastní styl.
Jak vypadá ten váš?
Málokdo zpočátku přesně ví, co chce. Spousta klientů si to na začátku neumí správně pojmenovat – a to je náš úkol. Pojmenovat to. My dnes nejvíc prodáváme zkušenosti, protože můžeme říct: „Takhle podobně jsme to dělali jinému klientovi a on to po dvou letech předělával, protože to nefungovalo.“ Všichni pořád chtějí vidět vizualizace střechy a okýnek, ale my začínáme od půdorysu a vnitřku. A teprve když se shodneme, že to uvnitř funguje, ukážeme jim tu skořápku.
Bojujete často s tím, aby byl investor odvážnější a nekladl vaší kreativitě meze?
Vždycky klientům říkám: „Jestli nás chcete, musíte si udělat čas, protože si na to musíme sednout a povídat si o tom. My jsme tady od toho, abychom plnili vaše sny, a já musím zjistit, jaké jsou.“ Musíme zjistit, kam až daleko můžeme s tou odvahou zajít. Někdy je ale odvaha i to, že má někdo na účtu jen pár milionů a přijde s tím, že chce postavit rodinný dům. A my řekneme, že to zkusíme.
Nosíte v hlavě nějaký svůj sen? Že někdo přijde, zaklepe a dá vám životní zakázku?
Nenosím. Já si ty sny plním. Sbírám umění, stýkám se s umělci, jednou za čas si něco koupím. Teď jsem si zrovna koupil sochu od Tonyho Cragga, po které jsem asi osm let toužil. Takže tady nesedím a nečekám, až někdo přijde a řekne, že po mně chce postavit fotbalový stadion. Ne, každá věc, kterou děláme, je zajímavá.
Já vlastně ani nevím, jestli bych chtěl třeba stavět mrakodrap. A kdybych si měl vybrat, jestli postavit mrakodrap na kraji Prahy, nebo malý domek v Kanadě, radši vezmu ten domek.
Jak to?
Protože je pro mě zábavnější. A o tom to celé je. Musíte z toho mít radost. Vybírám si projekty, které chci dělat. Když budu stavět mrakodrap v Praze, developer bude chtít stále šetřit a nakonec budeme nešťastní oba, protože výsledek bude rozporuplný. Proto svým dětem říkám: „Dělejte něco, co vás v životě bude bavit. A když půjdete do práce, snažte se, ať je to pro vás stejná radost, jako byste se šli projít do lesa nebo vykoupat do řeky.“
Pavel Kalouš
Článek vyšel v magazínu KPMG Česká republika Marwick v listopadu 2017 | www.marwick.cz
