Výtvarného umělce Davida Černého fascinuje Praha střídáním různých architektur na malém prostoru. Symbióza nového se starým v Praze sice existuje, ale je jí málo – chybí odvážná architektura. „V Praze splňuje měřítka světové architektury jediný objekt – Tančící dům,“ říká v rozhovoru, sedmém pokračování dvacetidílného seriálu Lidových novin a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy.
LN: Co považujete za největší handicap Prahy?
Není to problém jen dneška, ale celého vývoje po roce 1990. Nemáme pro Prahu žádnou vizi. Administrativa by měla mít někoho, kdo by ji byl schopný formulovat. Měl by se zamyslet, co je Praha za město, čím je charakteristická nejen pro Česko, ale i užší region a pro střední Evropu. Čím je zajímavá, čím by zajímavá být mohla a jak by se měla do budoucna profilovat – zda jako město průmyslové, služeb, turismu, či administrativních budov.
Neříkám tím, že by se mělo vše naplánovat. To už zkoušel brazilský architekt Oscar Niemeyer se svou koncepcí hlavního města Brasília. Ne zcela se to podařilo. V procesu musí být nahodilost, něco spontánního. Vizionář si musí umět slepit věci dohromady a uvědomit si všechny souvislosti. Z vize by mělo vzejít, co chce město podporovat.
LN: Představte si, že jste tím vizionářem. Na co by se měla Praha zaměřit?
Z mého pohledu je zásadním problémem vnitřního města totální kolaps dopravy – neregulování dopravy a neexistence koncepce, co s ní. Naštěstí se namalovaly modré parkovací zóny. Bydlím ve vnitřním městě, deset let tam nebylo možné použít auto, protože jsem měl problém zaparkovat.
David Černý | Zdroj: LN
Je naprostou nutností dobudovat okruh. To, že vznikl tunel Blanka, zaplať pánbůh. Můžeme si říkat, že stál dvakrát tolik, než měl, ale jinak je výborný. Je to neschopnost města administrovat takovou stavbu, aby se na ní nenapakovala spousta lidí. Určitě bych se snažil dopravu z města co nejvíc vytlačit. Dnes je enormní.
Měla by přijít nějaká regulace. Víme, že jakmile se povolí vjezd do města, okamžitě se zaplní neregulovaná parkovací místa. Já auto po městě téměř nepoužívám, jezdím hromadnou dopravou nebo na kole. Když musím jet autem, vždy pečlivě zvažuji, kudy pojedu. Doprava je prvořadá pro rozvoj města.
LN: Na které další oblasti byste se chtěl zaměřit?
Na správu veřejného prostoru. Praha se začíná více profilovat. Za poslední dobu se ztrojnásobil počet turistů. Město by toho mělo využít nebo se k tomu nějak postavit. Turisté se nepohybují na Jižním Městě, ale v centru. Nechtějí sedět v hotelu. Veřejné místo je ale extrémně důležité i pro obyvatele Prahy. Je to místo setkávání.
Za bývalého režimu se bohužel ze všech náměstí udělalo parkoviště. Pamatuji si fascinující moment po povodních v roce 2002. Město bylo smyté, všechna auta byla pryč. Ukázalo se, jak jsou náměstí ve skutečnosti velká, protože nebyla obsazena auty. Byl to absolutně jiný zážitek z města, který se ale asi nebude opakovat. Moje zkušenost z malých nizozemských měst je, že je možné se kdekoliv posadit na chodníku, nikomu to nevadí, všude je místo.
LN: Pracujete pro zahraniční investory, a máte tedy zkušenosti s tvorbou veřejného prostoru v zahraničí. V čem se jejich přístup liší?
Naše pojetí veřejného prostoru je stále ovlivněno minulým režimem. Tehdy lidé uvažovali tak, že doma se může říkat všechno, ale venku se nesmí říkat nic. Venkovní prostor byl považován za nebezpečné a nepřátelské území, kde se nesmí mluvit. Dvě nebo tři generace jsou naučené, že venkovní prostor není na obývání, ale využívá se jen k tomu, někam se dostat.
LN: Přetrvává to v lidech?
Pořád slýcháváme: Toto bychom neměli říkat na veřejnosti, toto nesmíme říkat do médií. Spousta lidí to má zastrčeno hluboko v sobě. Několik generací bylo vychovávaných ke strachu. Prostor venku vyvolával strach. Veřejný prostor nebyl místem, který by sloužil k výměně názorů.
LN: Jak by podle vás měl vypadat veřejný prostor?
Uvedu příklad. V New Yorku zrekonstruovali bývalou linii metra, která vedla nad úrovní ulic. Dříve to tam bylo opuštěné. V současnosti tudy vede pěší koridor přes zahradu, kterou se člověk proplétá. Je to fantastické místo. Takové u nás chybí. Jediní, kdo jsou pro koncepci veřejného prostoru, jsou Zelení v čele s Matějem Stropnickým. Pro mne to však jsou převlečení komunisté.
Za stále vážnější problém považuji, že Praha byla postavena jinými lidmi za peníze jiných lidí, tedy německými architekty za židovské peníze. Žádnou z těchto skupin už v Praze v podstatě nenajdeme. Drtivá většina lidí, kteří v Praze žijí, zde nemá hluboké kořeny. Chybějí tu lidé, kteří jsou s Prahou spjati. I v New Yorku je kontinuita, má historii mnoha generací. V Praze chybějí silné individuality. Ty totiž vytvářejí vize, není to záležitost davu.
LN: Velkým problémem je, že všichni uvažují ve čtyřletém politickém cyklu. Vize většinou nepřežijí jedno volební období.
To souvisí s tím, co jsem říkal. Lidé na radnici nejsou s městem srostlí. Je děsivé, že za bývalého primátora Pavla Béma sice město fungovalo jako eseróčko, ale v té době se postavila Blanka, protipovodňové bariéry a další. Dnes by se to nepostavilo kvůli šíleným průtahům. Tím však netvrdím, že situace za minulých vedení byla lepší než dnes. Je to proto, že stroj byl pořádně mazaný, jel lépe a rychleji.
LN: Jaké místo by měla v Praze mít moderní architektura?
V Praze jediný objekt splňuje měřítka světové architektury – Tančící dům. Chybí tu odvážná architektura. Proč v Praze není víc příkladů moderní architektury, je otázkou pro investory. Když společnost ING stavěla Tančící dům, byla situace diametrálně odlišná od té současné. Společnost ING řekla: Chceme dům světové kvality.
Do Prahy přijel Frank Gehry, který v té době ještě nebyl světovým architektem. Tančící dům byl jednou z jeho prvních realizací. Zapomíná se, že ho k zakázce přivedl architekt Vlado Milunič. Nastala skvělá souhra okolností. Společnost ING měla spoustu peněz a příliš jí nezáleželo na užitnosti, ale spíše na image. Tak vznikla nadčasová, i když v době vzniku také silně kritizovaná stavba.
LN: Zmiňoval jste, že investoři mají odpovědět, proč v Praze není více moderní architektury. Z jakého důvodu?
Vezměte si třeba Londýn. Tam nikdo nestaví dům za hotovost. Developer připraví projekt a jde s ním do banky, kde požádá o úvěr. Bankéři se podívají do svých tabulek a řeknou, že půjčí peníze na 15 let. U nás ale budou banky požadovat podstatně kratší lhůty splacení úvěru, budou požadovat kratší návratnost. Developeři proto na moderní architekturu nemají peníze.
Je pravdou, že se situace podstatně změnila. Tak se banky k projektům stavěly před sedmi lety. Nyní je peněz dostatek, ale zase je problém získat stavební povolení. Jenže dnes se dobudovávají projekty, které získaly povolení před sedmi lety. Tehdy byla krize a banky se na Českou republiku dívaly jako na rizikovou zemi.
LN: Daří se v Praze dostatečně skloubit historické budovy s moderní architekturou?
Praha je zajímavá tím, že není jako Paříž, ve které král Ludvík XIV. všechno zválcoval, nechal tam jednu čtvrť a zbytek se postavil v průběhu padesáti let. Když jde člověk po pařížských ulicích, má déjà vu, zda tudy již neprocházel. Praha je menší než Paříž, ale vedle gotického domu stojí secesní, oba jsou krásné a nevadí si.
Fascinuje mě, jak se v Praze na malém prostoru střídají různé architektury. Podívejme se na galerii Langhans ve Vodičkově ulici, kde se podařilo umístit moderní vestavbu na starý dům. Takové příklady symbiózy nového se starým v Praze existují, ale je jich málo.
LN: Považujete za zdařilou symbiózu nového se starým návrh domu, kterému se říká Marshmallow? Moderní dům zbarvený dorůžova by měl vyrůst v historickém centru Prahy vedle Anežského kláštera.
Na mne to moc šťastně nepůsobí. Je to panelák s trochu jinými okny. Ale třeba to nakonec dopadne lépe než na vizualizacích. Velmi podařený je například dům na Petrském náměstí od architekta Petra Malinského. Ten navrhl i budovu, v níž sídlí Allianz. Tu také považuji za zdařilou.
LN: Za těmito domy je soukromý investor. Co Praha jako investor?
Pozor, dům na Petrském náměstí byl zaplacen z veřejných zdrojů, to nebyl soukromý investor. Ale je pravda, že zde chybí veřejné stavby. Samozřejmě že měla být postavena Kaplického knihovna. A to i proto, že by se k buldozeru připoutané Kikině (přezdívka bývalého prezidenta Václava Klause – pozn. red.) mohla stát smrtelná nehoda. Tuto stavbu bych však přesunul na Stalinův památník, aby se dívala na město. U Hradčanské by byla zasunutá moc vzadu, což by byla škoda.
Kateřina Menzelová
redaktorka LN
V předchozím, šestém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s Dušanem Kunovským, majitelem developerské společnosti Central Group. V následujícím, osmém díle vyjde rozhovor s krajinným architektem Martinem Barrym.
