Chybí nám vize politického rozměru. Podle architekta Josefa Pleskota jsme malou, ušlápnutou zemí. „Nemůžeme si představovat, že by z Prahy mohla být metropole srovnatelná s Berlínem, Paříží nebo s Kodaní,“ konstatuje v rozhovoru, třináctém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí o budoucnosti Prahy. Vinni jsou prý především politici.
LN: Jaká je Praha očima architekta?
Je krásná, ale málo sebevědomá. Skáče na příležitosti více orientované ke komerčnímu zneužívání než k hezkému pobývání. V tomto ohledu je vývoj k lepšímu za posledních 28 let jen pozvolný. Najdeme ale výjimky. Například v ulici Komunardů v Praze 7, kde sídlí náš ateliér. To začíná být hezká ulice. Je pravdou, že za tím stojí zejména soukromníci, kteří restituovali domy. Vytváří se otevřené prostředí přijatelnější pro veřejný život.
LN: Proč je Praha málo sebevědomá?
To nevím. Někdy se bezohledně drancuje, někdy developeři, protože je jim to umožněno, plánují málo pražsky. Mám pocit, že městu málo rozumíme. V baroku ho dokázali vést k rozkvětu, v industriální éře taktéž. Ale tomu, co se děje v dnešní době, v éře postindustriální, nedokážu přijít na chuť. Bojíme se například postavit vyšší domy. Když už nějaké postavíme, jsou polovysoké, spíše zbytečně objemné nafouklé krabice. Vše je ustrašené, abychom někde něčemu neuškodili. Je pravdou a je třeba to zdůraznit, že se historické jádro musí chránit. Na druhou stranu bych rád viděl, jak mu něco v plném porozumění přidáme, jak ho obohatíme.
Josef Pleskot | Zdroj: LN
LN: Patří do Prahy mrakodrapy?
Nepatřím mezi jejich nekritické obdivovatele. Ale! Vysvětlím to ilustrativně. Když jsem byl na Pankráci a díval se na tolik diskutovanou budovu V Tower, říkal jsem si, proč kolem ní bylo tolik handrkování. Je to vlastně nízká stavba. Neříkám, že jich mají být po Praze desítky a stovky. To ne, nechci manhattanizaci Prahy. V Tower mě ale utvrdila, že lze být v některých částech Prahy trochu víc nad zemí.
LN: Má Praha vizi do budoucna?
Město má od založení zřetelnou vizi, jež se rozvíjí. V době Karla IV. se tak dělo. A s čím to souviselo? Byl římským císařem, mnoho pochytil v Paříži, když tam pobýval, věděl, že Prahu, trochu zapadákov, chce pozvednout a z dřevěného města vybudovat kamenné. To se mu podařilo. Praha se stala městem kamenných paláců. Karel IV. jí dal konkrétní i materiální podobu. Nemáme vizi politického rozměru. Jsme malou, ušlápnutou zemí.
Máme odvahu vstoupit do Evropské unie, ale když z toho vyplývají povinnosti, utíkáme. Jsme v tomto ohledu malí ratlíci okopávající kotníky mocných autorit. Neumíme jim být partnery. Proto si nemůžeme představovat, že by z Prahy mohla být metropole srovnatelná s Berlínem, Paříží nebo s Kodaní. Jsme uťápnutí, což se propisuje i do naší vize. Tomu odpovídají i budovy, které stavíme. Více než architekti za to ale mohou velvyslanci společnosti – politici.
LN: Proč se v Praze nestaví něco srovnatelného s tím co například v Paříži?
Protože to nikdo nechce. Také asi nejsme tak bohatí. Nejsou k tomu stimulace. Karel IV. takové stimulace dával, rovněž Rudolf II. A i další panovníci, bylo jich několik. S Václavem Havlem se obdobná éra začala obnovovat, ale brzy skončila. To je velké zklamání.
LN: Tvrdíte, že za „uťápnuté“ stavby nemohou architekti. Pokud však nesouhlasí s tím, jak by měla budova vypadat, nemusejí práci přijmout. Nemusejí podstoupit tak velký kompromis.
Do jisté míry je to pravda. Architektura je však služebnost. Když je malý pán, sloužíte uťápnutě. Když je velký pán, dovolíte si více. K tomu je nutné, aby si rozuměli developer a architekt, aby si dokázali vyhovět a podněcovat se. Developer zase závisí na tom, jak velkým pánem je společnost, jaké má sebevědomí. Proto často mluvím o uťápnutosti a malém sebevědomí. A je tu také hrozně nebezpečný fenomén – momentálně nemáme touhu budovat, touhu stavět.
Když chce někdo něco postavit, objeví se tisíc názorů, že to není třeba, že bude hluk, že se bude prášit, že se zlikvidují nějaké rostliny nebo živočichové. Ve společnosti není latentně přítomna touha stavět radostně. Nebojím se použít slovo budovat. Dříve se toto slovo zprofanovalo, protože se spojovalo s budováním komunismu. Mně se ale zdá, že je to pozitivní slovo, které by se mělo obnovit.
LN: Byly zveřejněny návrhy velkých developerských projektů, jež by se měly v Praze stavět. Bude některý z nich přínosem pro město?
Neznám je všechny a nezkoumal jsem jejich přínos. Žádný z developerských projektů ale nemá rozměr, aby město nějakým způsobem zničil. Ty, které mají destruktivní sklon, neprojdou. Navíc se mi zdá, že destruktivní schopnost spoluobyvatel zastavit jakékoliv budování je natolik silná, že zastaví cokoliv. Pro jistotu se nedělá nic. V Praze máme hodně brownfieldů, kolik jich je ale otevřeno budování? Málo, dokonce jsem zaslechl, že jen jeden. Na všech ostatních je stavební uzávěra, všude je nějaká klatba.
LN: To asi ovlivňuje i negativní nálepka, již developeři získali. Developer je škůdce, s developmentem je spojena korupce. U někoho oprávněně, ale nyní jsou tak vnímáni všichni developeři.
Udělali jsme si to sami. Byli developeři, kteří přinesli peníze, a nenasycení politici a úřednici si toužili přivydělat. U všech developerských projektů v minulosti tomu tak v nějaké formě bylo. Příležitost dělá zloděje. A ta byla, lidé nejsou svatí. To bych ale nechtěl soudit. Vždyť kdo je bez viny, ať hodí kamenem… Když developeři chtěli stavět a nebyla jiná cesta než uplácet, dělali to. Vinny jsou obě strany, kdo bere i kdo dává. Developeři ale nechtějí stavět za cenu korumpování.
Z 90 procent to jsou slušní podnikatelé, kteří na sebe berou rizika, mají bankovní úvěry, jež musejí splatit. Když se jim nepodaří prodat, budou obtížně splácet a dostanou se do problémů. Nenaučili jsme se tuto profesi vnímat. Jsou malé nároky na developery a mizerné vize politiků i pracovníků rozvojových úřadů. U chytrého developera neprosadí, co by mohli. Proč by developer udělal něco prospěšného, když to po něm nikdo nechce?
LN: V poslední době od developerů slýcháme, že by stavěli, ale proces povolování staveb je tak komplikovaný, že je otázkou, má-li smysl se do toho pouštět.
To je pravda. Znovu narážíme na to, že není chuť budovat, stavět. Proto děláme zákony tak komplikované, aby bylo tolik překážek, aby se nebudovalo. Je to nějaká nemoc v nás. V obdivovaném zahraničí se projekty sledují s pozitivním zájmem. Také tam mají ochranářské občanské spolky, ale dělá se více pro to, aby se postavit mohlo, než nemohlo. Tady je to obráceně.
Je pravdou, že chybí vize, ale vize nemá spouštěcí mechanismus. Tím je chtít budovat, přetvářet, radovat se ze stavění. Tak tomu vždy bylo. Stavělo se buď z úplné nutnosti, ale to v menším měřítku, nebo z velké radosti, z touhy něco udělat.
LN: Mít neomezené možnosti, co by bylo vaší radostí postavit pro Prahu?
Bylo by toho víc. Jsem členem spolku pro vznik filharmonické haly, takže bych se asi soustředil na filharmonickou halu.
LN: Jak to vypadá s projektem filharmonické haly?
Na minulém zasedání Gremiální rady Institutu plánování a rozvoje se odsouhlasilo místo pro ni – u stanice metra Vltavská. To je úžasná rozvojová lokalita, kde by měla stát filharmonická hala i další objekty. Místo je dopravně dobře dostupné, je tam synergie s dalšími veřejnými budovami, včetně Národní galerie ve Veletržním paláci. A leží dlouho ladem. Upravilo se v socialistickém duchu, je tam spousta betonových ramp, nadchodů a podchodů. Dnes tam bydlí bezdomovci. Nic proti nim nemám, ale místo má na víc.
LN: Jaké stavby vedle filharmonické haly Praze chybějí?
Centrum Prahy vnímáme úzce, měli bychom šířeji, až třeba k Vltavské včetně severojižní magistrály. Je to nyní území hrůzy a běsu. A přitom má nebývalou potenci. Postavily se významné budovy na nábřeží, jako je Národní divadlo, Rudolfinum. Pak se začaly stavět veřejné stavby ve stopě severojižní magistrály, Národní muzeum, Státní opera, a skončilo to blbě. Za komunistů z tohoto ambiciózního prostoru vznikla pseudodálnice. Přitom zahrnuje jedno krásné místo vedle druhého. Ať už jde o bývalé nádraží Těšnov, Masarykovo nádraží, Florenc, Hlavní nádraží nebo Washingtonovu ulici. Všude tam by se daly umísťovat významné stavby.
LN: A co dopravní stavby?
Měl by se dobudovat vnější i vnitřní pražský okruh. Za každou cenu. Ať byl primátor Pavel Bém jakýkoliv a jakkoliv je dnes vnímán, to, co spustil, bude vždy spojeno s jeho jménem. Zapomene se na průšvihy s penězi. Část okruhu, část dopravního systému je hotová díky němu. A je to dobře. Přišli mravokárci, nebudovatelé, nechtějí riskovat průšvih a korupci, tak raději nic nedělají. Doprava je velkým problémem Prahy. Nejenom velká, ale i malá v ulicích včetně pěší.
LN: Byl jste přívržencem Kaplického knihovny?
Byl jsem především přívržencem toho, aby se postavila, i Kaplického řešení, nikoli však moc místa, kde měla stát. Bylo to mimo kontext, jak jej vnímám, navíc tam není dobrá dopravní dostupnost. Od metra Hradčanská je to poměrně daleko. Letná je to poslední místo, na něž by se v současnosti mělo sahat. Jsou důležitější lokality.
LN: Jste pro zachování, či zbourání budovy Transgas na Vinohradské třídě?
To jsou naprosto nefér, a dokonce plané diskuse. Když někdo koupí budovu Transgas s vizí, že je to objekt ke zbourání, a má developerský záměr postavit tam něco, co je dle jeho přesvědčení prospěšnější a užitečnější, a pak na něho vyrukuje armáda ochránců, je to zrada. Vůbec tím neříkám, že bych nebyl přívržencem těchto staveb. Dávno jsem. Kdyby byl ale dům památkově chráněn dříve, než jej koupil současný majitel, byl by to možná neprodejný dům nebo by jej koupil někdo jiný a uchoval by jej. Bylo by to fajn.
Shodou okolností za mnou developer byl a nabídl mi zpracování architektonického návrhu na novou budovu. Nešel jsem do toho, neboť by se měl Transgas spíše zachovat. Každý se musí vyjádřit za sebe. Nebudu se teď připojovat k peticím za zachování domu, je pozdě. Po svém jsem se vyjádřil, když jsem práci nepřijal.
LN: Je škoda, že je v centru Prahy málo moderních architektonických staveb?
Je to škoda. Opět to souvisí s tím, s touhou radostně stavět. Památkáři také nemají touhu stavět. Jejich přístup je mnohdy rigidní. Malá touha radostně stavět je v celé společnosti. Už je i trochu v nás, architektech. Když nemáme kolem sebe podněty, omezuje nás to nebo bere energii.
LN: Bylo by přínosem pro Prahu, kdyby v ní působili světoznámí architekti, nebo se jejich vliv zveličuje?
Bylo by to skvělé, vždyť určují kurz vývoje, ale všechny neduhy léčit nemohou. S hvězdnými architekty se snáze získávají peníze a prodává, zvyšuje se zájem o město a ostatní jsou více motivováni, roste všeobecná kvalita. Architekti vždy byli veřejnými osobami, byli adorováni i kritizováni. Ti nejlepší měli důvěru, byli povoláváni k důležitým úkolům do různých míst a stávali se průkopníky nových idejí.
Kateřina Menzelová
redaktorka LN
Ve dvanáctém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s ředitelem Institutu plánování a rozvoje Ondřejem Boháčem. Ve čtrnáctém díle vyjde rozhovor s Petrem Paličkou ze skupiny Penta Investments.
