Praha by se měla profilovat jako město kultury, je přesvědčen podnikatel a sportovní funkcionář Jiří Kejval. Podle něho jí chybějí kulturní stavby – Národní divadlo, Rudolfinum či Národní muzeum byly postaveny v letech 1860 až 1890. „Nic dalšího tu nevidím. Poslední galerie, Mánes, se postavila před sto lety,“ tvrdí v rozhovoru, devátém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy.
LN: Co je největším problémem Prahy?
Jednoznačně absence vize. Ta je pro rozvoj města, státu či firmy zásadní. Zastupuji sportovce a byl bych rád, kdyby měla Praha sportovní vizi. Tu ale nemá. Před lety jsme se pokoušeli uspořádat olympiádu, což však bylo od počátku odsouzeno k nezdaru. Když jsem se o té době bavil s lidmi, kteří se zajímají o rozvoj Prahy, říkali mi, že byla připravena řada studií a řešilo se, kam bude směřovat.
Pokud totiž chcete pořádat velkou sportovní akci, je nutné se bavit strategicky, jak bude řešena doprava bez ohledu na to, komu patří který pozemek, jak se bude řešit infrastruktura, kde vzniknou jaká sportoviště. Udělalo se mnoho studií, z nichž město donedávna čerpalo.
LN: Zpětně tedy snahu o uspořádání olympiády hodnotíte pozitivně, přestože kandidatura nevyšla?
Hodnotím to pozitivně z hlediska úvah, studií a přemýšlení, co s Prahou dál, jaké má výhody a nevýhody, na čem je třeba pracovat. Tehdy jsme se na věci dívali z odstupu, neřešily se detaily. Za uplynulých 30 let to byla jediná příležitost, kdy se lidé zamysleli, co se bude dělat. A dnes? Vezměme si naplňování územního plánu. To mi přijde neuvěřitelné.
Jiří Kejval | Zdroj: LN
Už počátkem 90. let se rozhodlo, že například vnější okruh povede přes Suchdol. Územní plán z roku 2000 tuto trasu převzal, přesto dodnes není vydáno ani územní rozhodnutí. A to proto, že zájmy jedinců převažují nad zájmy celku. Samozřejmě že okruh někudy povede a samozřejmě že přes něčí pozemek, jinak to není možné udělat. Vždy bude stavba někomu vadit. Musíme se ale ptát, co je nejlepší pro město a pro celek.
LN: Poukazujete na to, že Praha nemá vizi. Jak se ale na ní lze shodnout, když se vedení Prahy střídá po každých volbách a nová garnitura neguje vše, na čem pracovala ta předchozí?
Není tu kontinuita samosprávy, s tím se asi nedá mnoho dělat, ale bohužel ani státní správy, neboť nová garnitura obvykle na všechny vedoucí posty přivede své lidi. Než se zorientují, „jsou odejiti“. Dnes už o práci vedoucího úředníka přestává být právě z těchto důvodů zájem.
Moje maminka vedla roky odbor územního rozhodovaní pražského magistrátu, takže všechny tyto věci viděla a zažila. Situace se spíše zhoršuje, než zlepšuje. Politici buď hájí své parciální zájmy, nebo vycházejí vstříc skupině obyvatel, kterou je nejvíc slyšet bez ohledu na odborná hlediska. To je způsobeno tím, že státní správa a samospráva na úrovni obcí nejsou oddělené. Úředník je tak závislý na politikovi. Politici fakticky sami rozhodují a navíc mají sklon říkat, že oni jediní rozhodují správně. To není pravda.
Úředníci nejsou žádní hlupáci. Mají jasnou představu, co by a jak chtěli dělat. Nemají ale prostor. Politické zájmy převládají nad zájmy celku. A pak je tu ještě jeden nešvar – na sociálních sítích je dnes možné oslovit široké spektrum lidí s problémy, kterým laická veřejnost nerozumí. Je malý respekt k někomu, kdo něco umí. Každý se může vyjadřovat ke všemu. To je negativní stránka demokracie, ale to k ní patří. Je to projev doby, snad to časem odpadne. Dnes je to ale frustrující.
LN: Hovoříte o bolestech Prahy, ale týkají se celé republiky.
Praha není jiná než zbytek republiky. Tady je to asi jen koncentrovanější.
LN: Mohla by se Praha mezi evropskými městy profilovat jako sportovní?
Praha by se měla profilovat především jako město kulturní. Máme úžasné památky. A pokud narážíme na spojení Praha sportovní, to je myšlenka olympijského výboru. Největší hodnotou je život ve zdraví. Podmínkou je žít zdravým stylem, jehož součástí je sport. Pokud chce Praha vytvářet optimální životní podmínky pro své občany, musí podporovat sport. To je velký problém.
Když jsem byl dítě, sportovali jsme na školním škvárovém hřišti a fungovalo to. Dnes máme krásná tartanová hřiště. Jsou ale zavřená. Nesmí se na ně, aby je někdo nezničil, nebo nejsou peníze, aby je někdo hlídal. Děti si dříve hrály venku, běhaly, dnes sedí doma. To jsou problémy, jež politiky nezajímají. Je to otázka generací a vize. Pokud chceme mít zdravé obyvatele, je pro to třeba něco udělat.
LN: V Praze se ale vybudovala i řada cyklostezek, takže posun k lepšímu je.
Využitelnost cyklostezek, které se namalovaly uprostřed města, je minimální. Praha nikdy nebude Amsterdam. Je to na úkor průchodnosti a dopravy ve městě. Pro auta zbývá jeden pruh. Cyklostezky v centru jsou často projekty za každou cenu. Ve finále ale nejsou funkční. Plusy vidím ve stezkách podél Vltavy, tam dávají smysl.
LN: Je třeba k řešení situace dobudovat nová sportoviště, tedy investovat, nebo změnit přístup?
Není nutné budovat další sportoviště. Přestaňme mluvit o investicích. Je tu obsese investicemi, protože politici potřebují stříhat pásky nových sportovišť. Chybí zájem o lidi. Proč platíme nezaměstnané na podpoře, proč nehlídají například školní hřiště? Je nutné připravit programy na využití sportovišť. Pojďme se bavit, jak na ně přitáhnout lidi, pojďme podporovat komunity.
S takovými vizemi dnes nikdo nepracuje, protože je to nevděčné. Nejjednodušší je investovat. Máme krásná hřiště, ale nikdo na nich není. To je hlavní problém. Každý stále něco buduje. Jenže důležité je, aby to fungovalo, aby to žilo. Tyto projekty nemá řídit město. To má podporovat komunity, které se tím budou zabývat. Hlavně ať to neřídí politici.
LN: Prospělo by Praze, kdyby byla pořadatelem olympiády?
Stoprocentně. Asi za to budu pranýřován, ale cokoliv, jakákoliv velká myšlenka by pomohla. Můžeme se dohodnout, že budeme pořádat každý rok velký hudební festival, jako je v Salcburku, nebo že uděláme olympiádu či expo. Především však musíme mít vizi, která bude dlouhodobější než jedno volební období politiků.
Je důležité mít něco, s čím se lidé ztotožní a půjdou za tím. Samozřejmě, že nikdy se neshodnou všichni. Každá taková akce ale generuje následné věci. Město funguje jako velký organismus. Věci se nedají řešit jednotlivě. Nelze rozhodovat o dopravě, aniž bychom si stanovili priority, jak bude město fungovat, kde bude odpočinková část a kde sportoviště.
LN: Zmínil jste, že by se Praha měla profilovat jako město kultury. Staveb spojených s kulturou tu ale v poslední době mnoho nevzniklo.
To je pravda. Praha, jak je postavená, by měla být jednoznačně městem kultury. Jaké tu ale máme kulturní stavby? Národní divadlo, Rudolfinum a Národní muzeum. Všechny se postavily v letech 1860 až 1890. Nic dalšího nevidím. Poslední galerie, Mánes, se postavila před sto lety. Národní galerie má sbírky v jízdárnách, v odsvěcených kostelech a v administrativních budovách. To je tragédie.
Pohádali jsme se kvůli Kaplického knihovně. Byl jsem pro to, aby se postavila. Byli bychom na to pyšní, kdyby zde byla stavba od Kaplického. Nepostavila se ale. Jak můžeme tvrdit, že jsme kulturní? Já Prahu miluju, je nejkrásnější město, ale zdědili jsme ji po předcích. A co jsme udělali my?
LN: Kaplického knihovna je unikátní a výraznou architekturou. Patří podobné stavby do historické Prahy?
Vítám projekt Zahy Hadidové na Masarykově nádraží. To je úžasný projekt. Architekt Vlado Milunič říká o Praze, že je to architektonický guláš. A je to pravda. Každá doba něco přinesla. Nechme také něco po sobě. Měli bychom dát příležitost českým architektům. Dříve se hodně podvolovali developerům. Ale ti už nejsou jako dřív, kdy vše byl byznys.
LN: A co město jako developer?
Nestaví nic. Nyní si to ale vedení uvědomilo, navíc za rok jsou volby, a tak se denně setkáváme s ohromnými vizemi, jak na letiště budeme jezdit metrem i rychlodráhou. A nejlépe hned zítra.
LN: Může Praha v pořádání kulturních akcí konkurovat městům, jako je Vídeň? Výstavy například v Albertině přilákají stovky tisíc návštěvníků.
Praha je úžasné město, všichni sem chtějí jezdit, ale není tu co dělat. Město si lze prohlédnout za dva dny. Když uspořádáme ohromnou výstavu, nepřijede tolik lidí jako do Vídně. Tam se takové akce pořádají 50 let. Ale musí se začít, musí být nějaký koncept. Jedna věc je postavit galerii. Jestli tam ale pouze přestěhujeme věci, jež jsou dnes vystavené v jiné galerii, budovu postavíme zbytečně. Ať nikoho nenapadne dělat galerii, nebude-li mít rozmyšleno, co tam chce pořádat.
Zdařilým příkladem je Centrum současného umění Dox. Jeho zakladatel Leoš Válka splnil můj sen. Vždy jsem chtěl soukromou galerii, jež bude svobodná, kde se budou pořádat různé akce. Dox je úžasným příběhem, jak člověk, totálně nadšený pro svou věc, je schopný ji uskutečnit výhradně ze soukromých peněz. Jsem z toho nadšený. Je absurdní, že nedostal žádný magistrátní grant. To je další důkaz totální inkompetence a arogance. Důvodem, proč nedostal žádné peníze od města, je, že je příliš dobrý.
LN: Za pozitivní příklad jste uvedl DOX, máte nějaký další, co v Praze funguje?
Praha je nejkrásnější město. Hodně cestuju a rád se vracím. Praha není ani velká, ani malá. Dobře zde funguje hromadná doprava. Má skvělé metro. To jsme měli jako jedni z prvních, ale pomalu se rozšiřuje. Dnes se nestaví žádná nová trasa. Měly by se ale dostavět oba okruhy. To je základ. Chcete-li řešit dopravu v centru, je nutné vyřešit okruhy.
LN: Má se regulovat vjezd aut do centra Prahy?
Nejsem odborník na dopravu. Ve městě se musí dát žít, nejsem pro hurá akce. Rozhodně to nevyřeší elektromobily. Zajímalo by mě, co se bude po pěti letech dělat s jejich bateriemi.
Kateřina Menzelová
redaktorka LN
V předchozím, osmém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s krajinným architektem Martinem Barrym. V desátém díle vyjde rozhovor s profesorem sociální geografie Luďkem Sýkorou.
