Praha má potenciál, aby v ní žilo více obyvatel, je přesvědčen Američan Martin Barry, krajinný architekt, který se usadil v Praze. Tvrdí, že lidé tu znají cizí jazyky a že město není jen přirozeným místem pro obchod, ale je i atraktivní pro život. „Aby to věděli v zahraničí, proto je třeba udělat hodně,“ říká v rozhovoru, osmém pokračování dvacetidílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy.
LN: Kdybyste Prahu srovnal s jinými městy, v čem jsou největší rozdíly?
Praha je možná nejunikátnějším městem v Evropě, především díky architektuře. I proto je oblíbená u turistů. Má zachované historické centrum. Není ale živé, protože většina domů slouží k turistice nebo v nich sídlí firmy, ale téměř v nich nežijí lidé. Míra, v jaké se to děje, Prahu odlišuje od jiných měst.
LN: Je to špatně?
Určitě to neprospívá životu města. Turisté si přijdou na své, ale centrum Prahy není místem k životu. Funguje tam obchod, lidé tam pracují, ale najdeme tam jen mizivý počet místních lidí. Aby se to změnilo, k tomu by měly pomoci neziskové organizace, jako jsme my. Měli bychom se snažit, aby centrum plnilo více funkcí. Měly by tam být restaurace, zábava, ale také tam musejí žít lidé. Centrum nesmí sloužit jen turistům.
LN: Jak toho docílit?
Přilákat investice, udržet město více obydlené, aby byla zachována jeho multifunkčnost. Musíme se snažit, aby se lidé nechtěli stěhovat z centra města. Jak jsem zmínil, jednou z předností Prahy je unikátní historická architektura. Další je centrální poloha v Evropě. Česko je přirozeným centrem obchodu a kultury Evropské unie. To platí i o Praze.
Martin Barry | Zdroj: LN
Praha je atraktivní pro byznys i pro lidi. Je turistickým městem, ale liší se od Londýna či Paříže, kam se lidé vracejí. O Praze to neplatí. Není to dáno tím, že by neměla co nabídnout. Nabídka, jak je prezentovaná, je ale omezená. Turisté sem přijedou za historií, dají si pivo, vidí Karlův most a myslí si, že není důvod se do Prahy znovu vrátit. Myslím si, že je možné dělat více, aby se lidé vraceli.
LN: Co ještě propagovat? Kulturu?
Ano, například kulturu. Praha také není příliš aktivní v lákání trvalých obyvatel. To je škoda. Praha je jedním z nejhezčích měst v Evropě a možná i na světě. Vždy to bylo mezinárodní město, multikulturní. Má potenciál, aby v něm žilo více obyvatel. Lidé zde znají cizí jazyky, znalost angličtiny je docela dobrá. Praha je nejen přirozeným místem pro obchod, je i atraktivní pro život. Aby to věděli v zahraničí, pro to je třeba udělat hodně.
LN: V souvislosti s Prahou se nejčastěji zmiňuje historie. Co jí chybí, aby se mohla rozvíjet?
Jedním z témat, kterými se zabývám, je rozvoj veřejného prostoru. Zaměřit bychom se měli také na novou architekturu. Ta pomůže přilákat další návštěvníky i nové obyvatele. Samozřejmě že to nebude jediný důvod, proč se přestěhovat do Prahy. Mladí lidé chtějí rozmanitou nabídku, chtějí mít místa, kam jít za zábavou, ale důležité jsou pro ně i pracovní příležitosti a dostupné bydlení.
Praha se teď potýká s nedostatkem bytů, což je velký problém. Pokud chce přitáhnout další byznys, musí zde být kde bydlet. Od založení reSITE hovoříme o rozvoji lokalit podél Vltavy. To je zatím nevyužitá příležitost. Toto místo by se mohlo využívat mnohem více než jen pro festivaly a trhy. Jde o velkou šanci pro development nejen z hlediska kultury, ale i veřejného prostoru.
LN: Lokality podél Vltavy spadají i do historického centra Prahy. Je tam prostor pro moderní architekturu?
Jsem přesvědčen, že je to možné. Například Štýrský Hradec je malé rakouské město s bohatou historií. Dokázali tam skloubit moderní a starou architekturu. Někomu se to sice nelíbí, ale jde o zdařilý příklad. Dalším je Londýn. I tam nové funguje se starým. Příkladem může být také francouzské Bordeaux. I tam najdeme hodně objektů moderní architektury. Pražská náplavka, jež spadá do historického centra chráněného UNESCO, nepředstavuje velkou příležitost z hlediska developmentu, ale veřejného prostoru. Inspiraci lze hledat v Paříži, New Yorku či v Singapuru. Podél řek tam nenajdeme velké developerské projekty, ale kavárny, restaurace a galerie.
LN: Je pro Prahu důležité, aby v ní působili světově proslulí architekti?
To by Praze pomohlo. Poslední pokus spolupracovat s uznávaným architektem byl v roce 1994, kdy se stavěl Tančící dům. To je hodně vzdálená doba. Proč v Praze není více budov, jako je on? Možná že tu není dost práce pro zahraniční architekty, možná že developeři mají problém je zaplatit. Samozřejmě že dostupnější je zaměstnat lokální studia.
Aby mohla vyrůst unikátní stavba, je třeba mít správnou nemovitost a lokalitu. Jsou tu schopní architekti, kteří by dokázali postavit skvělou budovu. Ti zahraniční ale mohou přinést jiný pohled. V New Yorku takhle otázka nikdy nestojí, zda najmout lokálního, nebo zahraničního architekta. Prostě se najme nejlepší. V tom je Praha také unikátní, funguje zde určitý protekcionismus na trhu.
LN: Vedení Prahy zvažuje postavit novou budovu, kde by sídlil magistrát, plánuje novou koncertní halu. To by mohla být příležitost pozvat do Prahy nějakého světového architekta. Jenže narážíme na zákon o veřejných zakázkách, podle nějž jsou v tendrech vybíráni soutěžící, kteří nabídnou nejnižší cenu.
To je i v jiných zemích. Existují ale cesty, jak se s tím vyrovnat. V USA či ve Velké Británii se na výstavbě veřejných staveb často podílejí donátoři. Tím lze obejít zákon o veřejných zakázkách a vybrat nejlepší architekty. Neznám konkrétní právní bariéry v Česku, zájem najmout velká jména však existuje.
LN: O veřejných stavbách se v poslední době hodně hovoří, ale vše jde pomalu. Proč zatím nebyla žádná postavena?
Rozhodně je ve vedení města větší podpora, to je pozitivní změna. O veřejných stavbách hovoří i vrcholní politici. Praha má ale problém. Pokud vezmeme v úvahu volené zastupitele ze všech městských částí, je jich více než tisíc sto. V New Yorku je jeden volený starosta, který jmenuje šéfy výborů. Takže mezi nimi nejsou žádné spory, všichni jsou členy jednoho týmu. To je velký rozdíl oproti Praze.
Nikdo nechce rozhodnout, mít odpovědnost, trvá dlouho, než se věci pohnou. Je těžké mít jednu vizi pro město. Pro newyorského starostu je mnohem snazší rozhodovat. Loni zveřejnila poradenská společnost Deloitte analýzu, v níž okolo 90 procent dotázaných uvedlo, že Praha nemá vizi. Problém ale je se na ní shodnout, když se na rozhodování podílejí lidé z různých stran a různých zájmů.
LN: Diskutuje se o developmentu ve velkých rozvojových oblastech a o zapojení veřejnosti. Jak stanovit limity, k čemu se může vyjadřovat a co by mělo být záležitostí odborníků?
Odpovím na příkladu z New Yorku. Připravoval se projekt na sdílení kol, který podporoval tehdejší starosta Bloomberg. Byla stanovena zkušební doba dvou let, během které se mělo rozhodnout, kde budou rozmístěna stanoviště půjčoven. Lidé i jednotlivé části New Yorku se k tomu mohli vyjádřit.
Američané mohou komentovat proces developmentu, nemohou jej však zastavit. Je nutné brát zřetel na potřeby lidí, je třeba znát jejich názory a přání, ale musí být stanoveny hranice. Vždy totiž projekt někdo platí a nesmí se mrhat jeho časem. Není možné, aby soukromý investor zaplatil vše, co si veřejnost přeje.
LN: Před šesti lety jste založil reSITE, neziskovou organizaci, jejímž posláním je i hájit veřejný prostor ve městech a jeho rozvoj. Pořádáte konference, na které zvete odborníky z celého světa. Vidíte v oblasti veřejného prostoru a v přístupu k němu posun?
Naším cílem je kultivace veřejnosti. Podporujeme diskusi, jak bude vypadat budoucnost ve městě, přinášíme zkušenosti ze světa. Před pěti lety jsme museli klepat na dveře a prosit lidi, aby se naší konference zúčastnili. Teď o veřejném prostoru mluví všichni. Zcela se změnilo plánování města. Primátorka má tým lidí, kteří se jím zabývají. To je velká změna.
Veřejný sektor začal spolupracovat s poradenskými firmami. A v mnohém reSITE pomohl. Musím ale přiznat, že začínám být unaven organizováním akcí. V reSITE nyní pracuje 15 lidí, máme různé aktivity. Chybí mi tvůrčí práce. Před šesti měsíci jsem založil vlastní společnost a pomáhám jiným firmám porozumět, co je obsahem pojmu smart city. A také připravuji vlastní architektonický projekt muzea historie pro Mexico City.
LN: Jste původem krajinný architekt. Je Praha zeleným městem?
Je. Lidé si to často nemyslí. Slyšel jsem, že u Masarykova nádraží by měl být park a veřejný prostor. Argumentuji, že v Praze jsou tisíce veřejných prostor. Praha je nádherným městem, ale veřejné prostory nejsou mnohdy dobře udržované a město v nich nepořádá dost aktivit. Nemá strategii, jak do těchto míst přivést život a jak je udržovat.
LN: Kdybyste byl primátorem Prahy, jaké by byly vaše priority?
Primátorem bych být nechtěl, a proto mohu hovořit jen v teoretické rovině. Doporučil bych zaměřit se na konektivitu, spojení Prahy s jinými městy, především vysokorychlostní železnicí. Zavedl bych pobídky, jež by projekty související s vysokorychlostní železnicí akcelerovaly. To by mělo pozitivní ekonomický dopad.
A jak jsem zmínil, zaměřil bych se na to, aby do Prahy přišli další obyvatelé žít. Každý sem rád přijede na návštěvu, ale to je málo. Někde jsem četl, že by zde mohlo být obsazeno na 60 tisíc pracovních míst v IT. Nejsou ale lidé. Propagoval bych Prahu jako „cool“ město k životu. Na to musí být strategie.
Byl jsem v Londýně a viděl jsem billboard s Prahou, na němž byl Hrad nebo Karlův most. Na tom billboardu by ale mělo být něco, z čeho bude patrné, že Praha je atraktivním místem pro život. Město v tomto ohledu nic nedělá. Třetí oblastí by byla podpora revitalizace brownfieldů. A čtvrtou vytváření veřejného prostoru. O tom se snažím přinášet a sdílet inspiraci od nejlepších lidí a iniciativ na světě.
Kateřina Menzelová
redaktorka LN
V předchozím, sedmém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s výtvarníkem Davidem Černým. V následujícím, devátém díle vyjde rozhovor s předsedou Českého olympijského výboru Jiřím Kejvalem.
