V Češích je jistá konzervativnost, je přesvědčen historik architektury Zdeněk Lukeš. To platilo i dříve, ale o stavbách se tolik nediskutovalo. „Zbourala se řada budov, které měly velkou historickou hodnotu, což by dnes bylo nemyslitelné,“ konstatuje Lukeš v osmnáctém rozhovoru 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí o budoucnosti Prahy.


LN: Zabýval jste se rozvojem Prahy v minulosti. Lze například dění v 19. století srovnávat s dneškem?

To, co se v Praze odehrávalo na konci 19. století, je neuvěřitelné. Během dvanácti let se podařilo postavit polovinu Vinohradské třídy od Muzea až k Čechovým sadům a architektura byla na výborné úrovni. Příkladů lze uvést víc – pražská nábřeží, Letná… Architektů přitom působil jen zlomek z toho, kolik jich pracuje dnes.

LN: Kdo se staral o územní plánování?

Magistrát, ale až od roku 1922 rozhodoval o celé Praze. Málokdo si uvědomuje, že Prahu v půlce 19. století tvořilo jen pět historických měst – Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany a Josefov. Později k nim přibyl Vyšehrad a Holešovice-Bubny. Pak se připojila Libeň a v roce 1922 následovaly Vinohrady, Žižkov, Smíchov a další čtvrti. Do té doby mělo každé město své úřady a radnice.

LN: Proč je dnešní rozvoj Prahy ve srovnání s minulostí v podstatě nicotný?

Mnohokrát jsem se nad tím zamýšlel. Důvodů je více. Vytratila se touha stavět. Mnozí tvrdí, že chybí vize. Já to slovo nemám rád. Víme přece přesně, co Praha potřebuje. Je nutné dostavět vnější a vnitřní okruh, je nutné něco udělat s magistrálou, věnovat se veřejným prostranstvím a náměstím, spojit centrum Prahy s letištěm veřejnou dopravou, chybí koncertní síň a další. Není nutné vymýšlet nějakou vizi.

Zdeněk Lukeš | Zdroj: LN

Zdeněk Lukeš | Zdroj: LN

Současná situace souvisí se ztrátou důvěry veřejnosti v povolání architekta a projektanta, za což může období totality, kdy se stavěly především paneláky a kontroverzní stavby. Pro lidi je architekt ten, kdo je za to odpovědný. Architekti za bývalého režimu přestali zpracovávat některá témata. Nejde jen o kostely a sakrální stavby, ale i o rodinné domy. Ty si lidé dělali svépomocí. K takové zakázce se tehdy architekti dostali výjimečně. Profese architekta ztratila kredit. Čeští architekti, jako je Josef Pleskot, Jakub Cigler či Ladislav Lábus, by byli na Západě hvězdami první velikosti a jejich popularita by byla srovnatelná s fotbalisty a hokejisty.

LN: Nejsou Češi posedlí zahraničními jmény? Nemají zde větší kredit zahraniční architekti?

Jak kteří. Vzpomeňte si, jaké problémy měl Frank Gehry s Tančícím domem. Dnes to vypadá jako selanka, ale byl to velký boj. Pravidelně jezdil do Prahy, měl setkání s veřejností, na nichž prezentoval další etapy výstavby Tančícího domu. Myslím, že dnes by jej nepostavil. Konzervativci se sešikovali a mají své metody, jak zastavit prakticky cokoliv, co se nějak vymyká. Kaplického knihovna je toho příkladem. A to byl Jan Kaplický v podstatě Čech. Možná, že u některých lidí vyvolalo averzi, že emigroval.

LN: Má mít veřejnost právo vyjadřovat se ke stavbám?

Veřejnost by měla mít právo se vyjadřovat, ale v momentě, kdy rozprava proběhne a investor reaguje na připomínky, mělo by se říci: rozprava končí, začne se stavět. Chce to stanovit pravidla diskuse. Měly by se vyjasnit základní pojmy: musí být respektována uliční čára, výška římsy, celkový objem. To musí základní koncept projektanta respektovat. Tady se ale vžila praxe, že vznikne sdružení lidí, pro novostavbu vymyslí záměrně posměšný název a začnou obstrukce, zkreslují se informace. Souhlasím, že Praha není rezervací, neměla by se jí stát. Je možné zasáhnout do jejího organismu, samozřejmě se vším citem a úctou.

LN: Vidíte v Praze nějaké nedotknutelné místo?

Chtěl jsem kdysi po jednom konzervativním památkáři, ať mi takové místo ukáže. Nejprve řekl, že Staroměstské náměstí. To ale není pravda. Dostavovala se tam radnice, možná že budou další etapy. Severní fronta náměstí byla postavena až na přelomu 19. a 20. století. Dostavba Kinského paláce je záležitostí poloviny 19. století. Storchův dům pochází z konce 19. století. Některé domy byly přestavěny. Rozhodně se nedá říci, že by se Staroměstské náměstí dochovalo ve středověké, nebo i barokní podobě.

Dalším nedotknutelným místem v Praze byl dle tohoto památkáře Hrad. Tam ale jsou všechny architektonické styly, včetně secese a kubismu. Zastoupena je i moderní architektura – postmoderna od Bořka Šípka, hi-tech skleník od Evy Jiřičné. Především tam ale máme Plečnika, Janáka, Fragnera. Hrad není nedotknutelným nebo uzavřeným územím. Proces změn by neměl být ukončen a měl by pokračovat. Jak jsem zmínil, se vší ohleduplností a citem. Ale vidíme, že i takové místo, jako je Hrad, snese nějaký zásah.

LN: Jak by se měla do budoucna Praha profilovat? Co by mělo lidi v zahraničí napadnout, když se řekne Praha?

Praha je výjimečná. Učím americké studenty a v první lekci jim říkám: Máte velké štěstí, jste momentálně v nejkrásnějším městě na světě. Důvodů je několik. Praha má zajímavý terén. Většina velkoměst v Evropě je na rovině. V centru má středověký urbanismus, který je zachovalý. To je unikum. Na rozdíl od jiných měst má Praha řeku uprostřed, která má navíc správné proporce. Pražský hrad s katedrálou je na kopci… To vše je sice krajně nepraktické, ale je to krásné.

Praha je také srostlicí všemožných architektonických stylů. V tom je naprosto unikátní a nesrovnatelná s jiným městem na světě. Současně je to hlavní město země a někdejší sídlo českého království, a dokonce občas sídlo Svaté říše římské. Sešlo se tu několik úžasných faktorů a v tom je obrovská síla města. Úžasná mozaika architektonických stylů, která vytváří dokonalou harmonii, dokazuje, že se mezi historické styly může vměstnat třeba kubismus či funkcionalismus, jak to vidíme v centrální části města, a funguje to.

LN: Co by současná generace měla udělat, aby Praha netěžila jen z historie?

Musí přidat dobovou vrstvu. Masaryk to chápal. Když přišel na Pražský hrad a viděl, jak je vše zpustlé, hledal architekta schopného přinést myšlenku. Našel Plečnika. Říkal mu, aby proměnil Hrad na sídlo demokratického státu. Ono to moc nejde, stále tam je historie. Například tím, že snížili obrannou zeď vůči městu, již nechal postavit Franz Josef, vytvořili symbol spojení Hradu s městem. Obě části se opticky i fakticky propojily. Jsou to zdánlivě jednoduché myšlenky, mají ale velkou sílu. Pražská veřejnost to většinou přijala s nadšením. Plečnik měl i spoustu nepřátel a v polovině 30. let raději odešel. V té době už byl Masaryk nemocný, nechránil ho tolik, a útoky sílily.

LN: Jsou Češi konzervativní v přijímání nových věcí? V Praze se mluvilo o několika výrazných stavbách, ale vzedmula se averze a nepostavilo se nic.

Jsou konzervativní. Myslím si, že tomu tak bylo i dříve, ale moc se o stavbách nediskutovalo. Zbourala se řada budov, které měly velkou historickou hodnotu, což by dnes bylo nemyslitelné. Když architekt Pavel Janák stavěl dnes ceněný hotel Juliš na Václavském náměstí, nechal zbourat barokní dům.

To by dnes nepřicházelo v úvahu. Janák ale měl takovou autoritu, že dům zboural a žádné diskuse okolo toho nebyly. Souviselo to se zmíněnou prestiží povolání architekta. Tenkrát bylo snazší prosadit progresivní myšlenky než dnes. Jistá konzervativnost ale v Češích byla vždy.

LN: Asi se shodneme, že nejodpudivější stavbou v Praze je magistrála. Je šance, že by se provoz na ní aspoň částečně zklidnil?

Je třeba dokončit systém okruhů, potom hodně aut z Prahy zmizí. Až budou okruhy funkční, je možné regulovat provoz na magistrále. Lze to i dnes, ale nebude to fungovat. Všichni víme, co by se s magistrálou mělo dělat. Nyní se tím zabývá ateliér dánského architekta Jana Gehla. Před ním na tom pracovali čeští architekti. A jejich řešení bylo v podstatě s Gehlovým totožné. Ale budiž, ať se na magistrálu podívá někdo ze zahraničí a řekne, kde je chyba.

Je třeba humanizovat trasu – udělat přechody, postavit semafory. Auta zpomalí. Ale je třeba najít správný kompromis. Když se bariér udělá moc, hrozí kolony a situace se ještě zhorší. Je nutné najít rozumnou cestu. Až bude dokončena rekonstrukce Hlavního nádraží, měl by se před ním udělat široký přechod. Tím se oživí dosud zcela odříznutá secesní Fantova budova. Místu by pomohlo, kdyby tam lidé našli něco atraktivního – třeba Muchovu epopej. Stejně si s ní dnes nikdo neví rady. Navíc Mucha s Fantou byli přátelé, spolupracovali.

LN: Často je zmiňována jako největší bolest Prahy doprava. Někdo ale oponuje, že se situace změní s rozšířením elektromobilů a s nástupem mladé generace, která již osobní auto k životu nepotřebuje. Jak se na to díváte?

To si netroufnu předpovídat. Je třeba dořešit, jak to bude s dobíjením elektromobilů, kde se to bude odehrávat a zda bude novým nárokům stačit současná výroba elektřiny. Než bude toto vše zřejmé, potrvá to nějaký čas. Bude trvat, než se prosadí nové věci, a možná že přinesou nové problémy, o nichž dnes netušíme.

Nechci ale jen kritizovat. Praha má geniální systém veřejné dopravy. Byl jsem v mnoha městech světa a asi neexistuje srovnatelně dobrý systém. Máme tramvaje, metro, autobusy. Klidně by se mohly vrátit trolejbusy, zejména do satelitních míst. To vše dobře funguje.

LN: Není úkolem Prahy zatraktivnit veřejnou dopravu?

Příkladem by mohly jít firmy, které sídlí v centru. Mohly by stimulovat své zaměstnance, aby nejezdili do práce autem. To by byl impulz. Ředitel by ale také musel jezdit veřejnou dopravou.

LN: Hovoří-li se o Praze, vyzdvihují se především krásné, historické části. Co ale její okraje, sídliště?

To je velké trauma Prahy. Je to asi největší chyba, která se stala v totalitním období. Domy rychle stárnou a nejsem si jist, že to, co se s nimi dnes provádí, je z dlouhodobého hlediska řešením. Tady má Praha zaděláno na velký problém.

LN: Co s tím?

V Německu, které je bohaté, paneláky postupně bourají. Je ještě druhá cesta, která se mi moc líbí. Najmou se kvalitní architekti, kteří dům dotvoří. Viděl jsem v Berlíně, jak na paneláku postavili další patro s luxusním bydlením. Špičkovému výtvarníkovi zadali barevné řešení, tedy ne jako u nás, že se dům natře křiklavými barvami. Panelák vypadal báječně. Také hodně investují do zlepšení detailů, od vstupu do domu, až třeba po vzhled poštovních schránek nebo zábradlí.

Pokud se v Praze s paneláky něco neudělá, budeme na to doplácet. Domy chátrají a bohatší lidé se postupně stěhují pryč. Dříve bylo výhodou, že obyvatelé sídlišť byli profesně smíšení. To ale mizí. Hrozí nebezpečí, že z některých sídlišť vzniknou slumy. Bohužel se o tom málo mluví.

Kateřina Menzelová

redaktorka LN

V předchozí, sedmnácté části 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s ředitelem Centra současného umění DOX Leošem Válkou. V příštím, 19. díle vyjde rozhovor s datovou analytičkou Ditou Přikrylovou.