Praha by mohla konkurovat Vídni v pořádání kulturních akcí, je přesvědčen Leoš Válka, zakladatel a ředitel Centra současného umění DOX. Podmínkou však je, že bude mít dlouhodobou strategii kulturního rozvoje. „Magistrát ale žádnou nemá, neměl na její přípravu čas,“ říká Válka v rozhovoru, sedmnáctém díle 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí o budoucnosti Prahy.


LN: Jak by se měla Praha do budoucna profilovat? Co má udělat, aby se stala atraktivním městem?

Praha má zvláštní magii, již si uchovala i za bývalého režimu. Proběhly v ní velké změny, převážně pozitivní, ale historie je tu nesmazatelně uložená. Stará Praha je pitoreskní. Někteří Pařížané si dokonce myslí, že Praha je zajímavější než francouzská metropole. Překvapilo mě to, protože jsem si myslel, že Praha a Paříž jsou neporovnatelná města.

Faktem je, že mnoho cizinců má k Praze vztah – většinou je to prostřednictvím literatury. Nejde jen o fotogeničnost Prahy a její panoráma. Najdeme zde mix atraktivnosti a neatraktivnosti, periferie a zasmrádlosti. I negativní věci vytvořily záhadný koktejl a mnoho cizinců tomu propadlo. Praha má v sobě opravdu něco zvláštního.

Leoš Válka | Zdroj: LN

Leoš Válka | Zdroj: LN

Navštívil jsem většinu velkých měst všude po světě. Když jsem emigroval do Austrálie, utíkal jsem tehdy přes Vídeň. Dříve jsem ji neznal. Poprvé mi nepřipadala ničím zvláštní. Když jsem ale Vídeň navštívil po letech, žasl jsem, jaké je to město. Je tam spousta kulturních akcí, které vedení Vídně podporuje. Jsou tam obrovské galerie, které pořádají úžasné výstavy a různé programy.

LN: Mohla by Praha Vídni něčím konkurovat?

Určitě by mohla, kdyby existovala skutečná dlouhodobá strategie kulturního rozvoje. Magistrát ale žádnou nemá, protože neměl na její přípravu čas. To je vážný problém, neboť Praha je významnou metropolí. Magistrát se pokusil vytvořit kulturní strategii, ale dokument byl plný klišé a většina se z toho zamítla. Strategie by měla stanovit priority.

Turistika je dnes z velké části motivována současnou kulturou. Ta je důvodem k opakovaným návštěvám. Všichni si stěžují, že do Prahy se po první návštěvě nikdo nevrací. Proč by se ale do ní vracel, pokud nemá zvláštní důvod? Turisté hledají motiv pro svou cestu. Lidé jsou ochotni překonávat neuvěřitelné vzdálenosti kvůli efemérním, krátkodobým projektům.

Když někde v Japonsku na pobřeží někdo něco zorganizuje, lidé tam přiletí přes polovinu světa. Vidí v tom trochu romantiky a přitahuje je ideál vyšších hodnot. Není třeba nic vymýšlet. Kulturní strategie existuje ve všech okolních zemích. Mají nejen teorii, ale prošly i praxí. Stačilo by málo. Systém podpory současné živé kultury je u nás tristní.

LN: Jak by měl být optimálně nastaven systém podpory kultury?

Magistrát asi nerozumí roli, již by měl plnit v oblasti kultury. Nemá být arbitrem, který rozhoduje, kdo dělá dobré a kdo špatné umění. Rozhodování magistrátu musí být naprosto čitelné a jeho úkolem je pomáhat vytvářet optimální prostředí, které by stimulovalo subjekty zabývající se kulturou.

Samozřejmě že nějaká kritéria musejí být stanovena, ale měla by být srozumitelná. Tedy ke komu a jak daný subjekt promlouvá, jakou plní roli, jak velkou část a jaké složení populace zasahuje, zda jen v Praze, nebo i v širším regionu, jakou má návštěvnost, jak je viditelný v médiích, a to nejen v lokálních, ale i v zahraničních, jak je uznávaný odborníky, ale také třeba to, jak přispívá k imagi Prahy jako současné evropské kulturní metropole.

Ve strategii by měly být nastaveny dlouhodobé priority, mělo by být jasné, kam se směřuje. Současný systém podpory kultury však téměř připomíná cara nebo carevnu, kteří rozdělují vlastní peníze. Tak by to však v dnešním 21. století být nemělo.

LN: Napadá vás příklad ze zahraničí, kde je vidět dobrá spolupráce mezi kulturní institucí a městem?

CCCB v Barceloně nebo třeba MAK Museum ve Vídni, což je něco jako Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM). Obě tyto instituce zřizuje město, dělají světové projekty a jsou ochotné experimentovat. To se tu děje jen občas a jaksi navzdory. Tady má UPM natolik omezený rozpočet a nástroje na to, co může dělat, že projekty srovnatelné s vídeňským muzeem vůbec nepřicházejí v úvahu.

LN: Byl by tu tento typ akcí, trochu experimentálních, přijat?

Všichni by byli nadšeni. UPM je vnímáno jako důstojná instituce, která sice dělá, co může, ale nemá finance. Je státní rozpočtovou organizací, lidé tam berou směšně malé peníze a dělají to z lásky. To samé platí o Rudolfinu nebo o Galerii hlavního města Praha (GHMP). Umění by mělo přinášet něco, co člověka vyruší z každodenního běhu, z běžného uvažování. Nikdo neví, co je umění, ale všichni doufáme, že je to něco, co není úplně z tohoto světa.

LN: Aby Praha mohla o sobě tvrdit, že je kulturním velkoměstem, jsou třeba spíše investice do výstavby objektů, nebo peníze na program?

To by měla řešit kulturní strategie. Ta by to měla definovat. A není to atomová věda. Politici obecně vytvářejí dojem, že je to natolik náročné rozhodování, že to normální smrtelník vůbec nemůže pochopit. Většina lidí k tomu má respekt. U nás je neuvěřitelný labyrint systému rozhodování, pravomocí a byrokracie.

Magistrát má hodně peněz, ale nemá projekty. O novém koncertním sále se mluví dvacet let. Teď se konečně našlo vhodné místo u stanice metra Vltavská. Ale najít ho přece není nic složitého. Musí to být někde, kde je velký pozemek, kam se dá dobře dojet, kde jsou stavební podmínky a kde to urbanisticky zapadá do širšího kontextu. Nevím, proč to tak dlouho trvalo.

Bylo by třeba postavit novou budovu pro sbírky moderního a současného umění Národní galerie nebo rekonstruovat Veletržní palác. Vzhledem k tomu, jak u nás vše trvá, je rekonstrukce jednodušší. Město těží z toho, že čeho není samo schopné, za ně v řadě oblastí, a v kultuře obzvlášť, dělají soukromníci, mecenáši a obecně lidé, kterým kultura v Praze není lhostejná. To nejmenší, co by město mohlo dělat, je tyto aktivity dlouhodobě a systematicky podporovat.

LN: Na vše, co uvádíte, jsou ale třeba peníze.

Jistě, velké peníze jdou pochopitelně na chod města a infrastrukturu, ale Praha je bohaté město a má dost velký rozpočet, ale asi ho dobře nevyužívá. Když už tu něco vznikne, všichni se starají, aby to příliš nevyčnívalo. Lidé se bojí. Ve světě nikoliv, pořád se něco děje. Každý ví, že s kulturou je spojen ekonomický model přínosů, který funguje.

Nechal jsem si zpracovat studii poradenskou společností KPMG pro své Centrum současného umění DOX. Chtěl jsem mít tvrdá data, kolik přinášíme do veřejných rozpočtů z provozu DOXu. Provozovat instituci a dělat kvalitní výstavy a programy nás stojí 41 milionů korun ročně. Do veřejných rozpočtů přinášíme trojnásobek toho, kolik jsme dostávali od státu, což bylo nějakých sedm milionů korun, tedy méně než pětina našeho ročního rozpočtu. Podporujeme tedy stát, a to nikoliv v hypotetických číslech, ale přímo v řetězu nákladů, které platíme svým dodavatelům servisu a služeb. Nikoho ale tato čísla nezajímají.

LN: Neovlivňuje vaši kritiku, že DOX od pražského magistrátu nedostal žádný grant?

My jsme v minulosti granty dostávali. Přejdu to, že odborná komise magistrátu, jejíž někteří členové byli kvůli střetu zájmu nuceni nakonec odstoupit, zamítla loni DOXu podporu. Uvedu jiný příklad. Praha má titul město literatury, který uděluje UNESCO. Trvá několik let, než se takový významný titul zajistí.

V loňském roce, když se přidělovaly granty na literaturu pro rok 2018, se přihlásilo okolo čtyřiceti žadatelů. Celkově chtěli asi osm milionů korun. Rozdělily se však zhruba tři miliony s odůvodněním, že úroveň jejich projektů byla nízká. Hodnotitelé si myslí, že jsou arbitry, že musejí posoudit pouze kvalitu projektů. Opět nerozumějí své roli, kterou je podpořit prostředí, v němž by se vyšší úroveň nastartovala.

LN: Jsou vinni hodnotitelé, nebo nastavený systém?

Pochopil jsem, že je to jiný svět. Mezi úředníky panuje přátelská atmosféra, lidé se respektují, práce má svá pravidla a rytmus, většinou pomalý. Je to ostuda. Znovu se vrátím k titulu Prahy jako městu literatury. Bavíme se o kulturním významu literatury pro Prahu. Je naprosto neuvěřitelné, že se rozdělí necelých pět milionů korun, protože někdo je přesvědčen, že tu není kvalita. To je neobhajitelné.

Vím, že se nedá podporovat všechno, ale stává se, že když dostane podporu někdo, kdo vypadá jako úplný blázen či outsider, vznikne nakonec něco úžasného. Informace ze světa kolem nás hovoří jasně – investice do kultury se vyplácejí. A pomohou i v oblastech, kde bychom to vůbec nečekali. Na magistrátu jsou lidé, kteří to chápou, je jich ale pořád bohužel málo. Často narážíme na omračující aroganci. Nejde jen o kulturu, vezměte si schvalovací procesy ve výstavbě.

LN: Máte srovnání s Austrálií, kde jste působil jako developer. Jak tam schvalování probíhá?

Dělal jsem projekt v centru Melbourne, na nejprestižnější adrese. Kompletně jsem rekonstruoval výškový dům. Přišel jsem jednou na jeden úřad, sjednal jsem si schůzku, přinesl jsem malý štos papírů. Za hodinu jsem odešel s povolením. Na místě jsem to vyřídil. Bylo to čitelné a srozumitelné. Tady když se staví půda, je třeba nespočet potvrzení.

LN: Patříte mezi největší mecenáše kultury. Je reálné, aby se zapojilo více lidí?

Spolu s mými partnery jsme z vlastních peněz vybudovali jednu z největších kulturních institucí v zemi. Dostal jsem Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti umění a cenu Mecenáš české kultury. A pak přijdou odborníci a řeknou, že si nezasloužíme, aby nás město podpořilo, protože nevíme, co děláme.

Co se týká podpory kultury obecně, řekl bych, že se zapojují málo firmy. A je třeba hledat především „osvícené“ sponzory a podporovatele, kteří chápou, v čem spočívá přínos podpory kultury pro společnost.

Kateřina Menzelová

redaktorka LN

V předchozím, šestnáctém pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s profesorem psychiatrie Jiřím Rabochem. V následujícím, 18. díle vyjde rozhovor s historikem architektury Zdeňkem Lukešem.