Přihlásit se k odběru newsletteru

Praze by prospěla studentská nebo akademická čtvrť, přičemž vhodným místem by byl Albertov, kde má Karlova univerzita projekt dvou monobloků pro výuku, vědu a výzkum, je přesvědčen psychiatr Jiří Raboch. „Kdyby zde studenti měli například kluby či sportoviště, dalo by to čtvrti, ale i celému městu krásný kolorit,“ konstatuje v šestnáctém rozhovoru z 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí o budoucnosti Prahy.


LN: Jste přednostou Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, jež se nachází v centru Prahy – nedaleko Karlova náměstí. Proč je dobře, že není klinika třeba na okraji města?

Naše klinika sídlí v budově z roku 1846, přičemž začínáme narážet na technické limity. Jsem konzervativní, tradice jsou důležité. Byla tu založena česká psychiatrie. V našem zařízení byly popsány čtyři krevní skupiny psychiatrem Janem Janským, němečtí kolegové zde popsali některé druhy demencí, profesor Vondráček a primář Plzák popularizovali náš obor a zakládali jeho nové směry. Něco jako duše české psychiatrie tu opravdu je a zcela ji přestěhovat asi není možné ani vhodné.

Jiří Raboch | Zdroj: LN

Jiří Raboch | Zdroj: LN

Pravda je, že bychom potřebovali budovu rekonstruovat, přistavět a rozšířit o moderní formy přístupu k duševně nemocným. Z toho by profitovali nejen naši pacienti, ale mohli by se s nimi v rámci výuky psychiatrie seznámit i studenti 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. To, že sídlíme v centru Prahy, je pro naše pacienty prospěšné. Moderním trendem psychiatrie totiž je, že péče má směřovat za pacienty, a nikoli aby nemocní z centra Prahy dojížděli do vzdálenějších oblastí města, nebo dokonce mimo Prahu.

Je tedy třeba mít dostupnou péči též v centru i v souvislosti s dalšími medicínskými obory, jako je tomu ve Všeobecné fakultní nemocnici. Developeři by toto místo rádi předělali, ale Praha taková zákoutí potřebuje, a to i z hlediska psychiatrického. Lidé potřebují zelený prostor, kde si mohou sednout na lavičku. Kdyby se tu místo kliniky vybudovaly hotely nebo podobná zařízení, považoval bych to za velkou ztrátu pro celou českou psychiatrii i pro město.

LN: Jak působí Praha, relativně velké město, na psychiku lidí?

Narodil jsem se v Praze, žiji v Praze a asi zde již zůstanu. Proto mám k Praze blízký vztah. Když je člověk v Praze stále, všímá si změn méně, než když sem někdo přijede jednou za deset let. Hned vidí, že je něco jinak. Měli jsme tu nedávno na pracovní návštěvě profesora Stefana z New Yorku, který u nás byl naposledy před čtyřmi lety. Zeptal jsem se ho: „Jak na vás působí Praha?“ Odpověděl mi: „Máte tu hodně turistů, ale pokročili jste. Praha je na první pohled stále krásnější, pestřejší.“

Naše klinika má zprostředkovaně vazbu s Albertem Einsteinem. Ve svých pamětech vzpomíná, že při pobytu v Praze na matematicko-fyzikální fakultě ve Viničné ulici měl již v hlavě myšlenky týkající se kvantové teorie. Všiml si, že naši pacienti tehdy museli v zahradě povinně rehabilitovat korzováním v klášterní zahradě, a píše, že tam chodí ten druh bláznů, kterým se v hlavě nerodí kvantová teorie. Einstein se vyjádřil o Praze jako o šedivém, provinčním městě.

Pamatuji si ze svého dětství, že Praha byla skutečně šedivá. Vždy byla hezká, ale dnes je barevnější, pestřejší, pěknější. Některé projekty developerů nejsou citlivé. Byl bych velmi pro to, abychom tradici v Praze zachovali, ale aby tu také vyrostlo něco, co dnešní dobu charakterizuje a bude mít trvalou hodnotu. Podařilo se to za Karla IV., po němž tu dodnes mnohé zůstalo, a podařilo se to také za Masaryka, kdy se postavily budovy, které tu budou navždy. Nejsem si ale jistý, že se i dnešní době, kdy se nám také ekonomicky daří, podaří zanechat něco takhle trvalého.

LN: Byla by něčím takovým Kaplického knihovna?

Nejsem architekt ani urbanista, nevím, jestli její umístění bylo naplánováno, jak by mělo, ale nějakou výraznou stavbu by Praha potřebovala. A ještě něco. Když člověk jezdí po světě a přijede například do Vídně, hned ho upozorní, že tam byl František Josef, ve Spojených státech amerických zase na to, že tady byl prezident Eisenhower.

My to také potřebujeme pěstovat a propojovat budovy s lidmi. Nemáme jich tolik jako v USA nebo v Rakousku, nicméně jména Karla IV., Masaryka, Heyrovského a dalších jsou uznávána i mezinárodně. Osobnosti a město by měly být propojeny, aby město mělo své příběhy. Každá dobrá věc má mít svou story. To bychom si měli pěstovat. Také by Praze prospělo, kdyby zde vznikla studentská nebo akademická čtvrť.

LN: Kde by měla vyrůst?

Karlova univerzita má na Albertově projekt dvou monobloků pro výuku, vědu a výzkum. Bylo by dobře je spojit do většího celku i po stránce sociálně-společenské. Je tu lékařská fakulta, matematicko-fyzikální fakulta, přírodovědecká fakulta. Studentů se tu přes den pohybuje hodně. Když jim pomůžete, aby zde měli záchytné body, například kluby či sportoviště, dalo by to čtvrti, ale i celému městu krásný kolorit.

Naše psychiatrická klinika se nachází v areálu bývalého kláštera svaté Kateřiny. Jsme obehnáni zdí. Je úžasné, že v centru Prahy zůstává tato klášterní zahrada, kde je školka. Děti tu mají skvělé zázemí, mohou zde vidět i strakapoudy či veverky, jezdí sem maminky s kočárky, lidé tu cvičí tchaj-ťi.

LN: To je tradiční místo. Stálo by za to vybudovat i nová zákoutí?

Bezpochyby. V současné společnosti mizí přímé osobní vztahy mezi lidmi. K dobré komunikaci potřebují někteří lidé pomoc ve formě nějaké společné aktivity. Například náš bývalý primář doktor Plzák doporučoval seznamování během dálkových pochodů, přestože sám nikdy žádný nešel. Říkal, že při nich mají lidé co dělat a mají čas spolu mluvit. Lidé musejí mít šanci se někdy setkat v jim vyhovujícím prostředí. Někteří rádi zajdou na nově vybudovanou, živou pražskou náplavku, jiní ocení klidné prostředí u nás v zahradě.

LN: Mají to citlivější lidé horší než dřív? Je ve městě více osamělých?

Člověk může být ve velkoměstě stejně osamělý jako v lese. To záleží na každém z nás. Jisté ale je, že podmínky na venkově jsou pro osamělost jiné než ve městě. Uvedu to na příkladu sebevražd. Člověk, který spáchá sebevraždu, trpí většinou nějakou duševní poruchou a buď hledá, nebo nehledá pomoc. Počet sebevražd v Praze je přitom o trochu nižší než na venkově.

Nezdá se to, protože je tu hodně lidí, ale vždy je nutné počet sebevražd vztáhnout k celkovému počtu lidí. Důvodem je, že v Praze je dostupnější pomoc. V pohraničním okrese často není vůbec nic. Totéž platí pro osamělost. Když chcete v Praze najít kontakt, je to snazší. Na druhou stranu někdo nesnáší hluk nebo velký počet lidí, a ve velkoměstě tedy na tom bude hůř. To se však v průběhu života mění.

LN: Co se v Praze v poslední době podařilo?

Praha je krásná. V rámci své profese jsem hodně cestoval, takže mohu potvrdit, že Praha je nejkrásnějším městem. O tom jsem bytostně přesvědčen. To, že navzdory všem výstřelkům zůstává střed města v historické podobě, je dobře. Zájem o Prahu roste. Zatím se zde daří udržet bezpečnost. Ve srovnání s jinými částmi světa jsme na tom neskonale lépe. Město je relativně čisté, i když by to mohlo být lepší. Václavské náměstí by však nemuselo být plné drog, s tím se nám bojovat nedaří.

LN: Říkáte, že historická Praha je krásná, ale problémem jsou striktní památkáři.

Mají to těžké. Stará Praha by se měla udržet historická. Ne všechny projekty, o kterých čteme v médiích, považuji za vhodné. Památkové úřady potom zakazují, což mnohým vadí, a někdy se to zdá nadměrné. Přál bych jim, aby měli kompetence dobré projekty a vhodné historické rekonstrukce podpořit například i finančně.

LN: Doba se neustále zrychluje, lidé jsou ve stresu. Jak vidíte budoucí symbiózu lidí a velkoměsta?

Jsou tu dvě záležitosti. Hovoříte o psychologickém stresu, který je bezpochyby ve velkoměstě velký. Ale pak je tu něco jako ekologicko-biologický stres. Nedávno jsem četl studii, podle níž je výskyt Alzheimerovy nemoci vyšší u lidí bydlících u rušných silnic než u těch, kteří žijí stranou. Také světelné podmínky ve velkoměstech jsou úplně jiné, než na které byl člověk po staletí zvyklý. Pravidelné střídání světla ve dne a tmy v noci, které ovlivňuje řadu tělesných funkcí, je již těžko dosažitelné. V dnešním uspěchaném světě by měl mít člověk něco svého, na co se těší. Profesor Dobiáš, kterého považuji za otce naší kliniky, měl kdysi jet v pátek odpoledne na konzilium do státního sanatoria pro soudruhy, což odmítl, protože mu na chatu přivezou hnůj.

Říkám pacientům, že každý by měl mít svůj „hnůj“. Mám svou relaxaci pravidelně odpoledne, kdy chodíme s přáteli hrát tenis. Tehdy nemám čas na nic jiného. Každý člověk má něco pěstovat, něco kutit. Tuto dobu by měl mít ohraničenou proti veškerým vnějším vlivům. To je i ve městě nesmírně důležité.

LN: Hodně se mluví o multikulturalismu, město přitahuje lidi z různých kultur. Jak se díváte na soužití lidí z různých kultur a kontinentů?

V uplynulých deseti dvaceti letech byla tendence říkat, že bez ohledu na historický vývoj různých částí světa je jeden systém naprosto nejlepší a že dobro budeme vyvážet za každou cenu. To je naprosto falešná představa. Společnosti musejí k něčemu dospět. Nevyspějí však tím, že někdo bude práskat bičem. Má to být přirozený vývoj.

Soužití různých kultur bylo vždy komplikované. To, že nějaká společnost má pravidla, je správně. A ti, kdo do ní chtějí přijít, je musejí vzít za svá. I z psychiatrického hlediska se s člověkem v dospělém věku dá pracovat, ale má to limity z hlediska vrozených a získaných dispozic. Ty jsou dané. Představa, že se dospělí lidé změní, je mylná. Nezmění se.

Kateřina Menzelová

redaktorka LN

V patnácté části 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s geologem Václavem Cílkem. V sedmnáctém díle vyjde rozhovor se zakladatelem a ředitelem Centra současného umění DOX Leošem Válkou.