Jsme neziskové občanské sdružení složené z předních osobností a lídrů českého nemovitostního trhu.


„Praha budoucnosti“ #4: Ať se dostaví Staroměstská radnice

Developeři v Praze nakupují bývalé průmyslové areály a stavějí v nich byty a administrativní budovy. „Překvapuje mě, jak snadno a rychle se takové pozemky rozprodaly,“ říká fotograf Herbert Slavík v rozhovoru, čtvrtém pokračování 20dílného seriálu Lidových novin a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy.

LN: Jaký máte vztah k Praze?

Narodil jsem se v Praze v Podolí a Prahu mám hrozně rád. Inspirovala mě i k mé profesi fotografa. Už na střední škole jsem chodil někdy „za školu“ a toulal se po Malé Straně, Hradčanech, Vyšehradě a fotil.

LN: Procestoval jste spoustu míst. Čím je Praha unikátní?

Historií, prolínáním kultur, kdy zde v nedávné minulosti žili vedle sebe Češi, Němci, křesťané, židé, těžko budete hledat jinde ve světě tolik zachovalých kostelů a synagog. Pražské židovské město je unikát. A zázrakem je, že Praha bez větší újmy přečkala druhou světovou válku i komunismus a jeho socialistický realismus.

Hodně jezdím do Vídně a Berlína, Praha je přirozenou spojnicí těchto velkoměst. Tak tomu bylo i v minulosti, pak se na 40 let přerušilo a nyní se vrací na tuto osu. To mě těší. Mám pocit, že se do Prahy vrací inspirace z Berlína i Vídně. Praha není tak velká, což je příjemné. Je to komorní město, lež lze tři dny celé projít pěšky. Je zde spousta půvabných zákoutí.

Praha má velký potenciál stát se kulturním evropským centrem, ale jde to pomalu. Zatím je to především zásluhou lidí, kteří zde žijí. Mám radost, jak ožívají některé městské části komunitním životem, například Letná, Karlín, Holešovice, Vršovice. To je velmi příjemné.

LN: Je pohled fotografa na Prahu jiný?

Myslím, že ano. Stále objevuji nová místa. A to díky projektům, jež jsem mohl uskutečnit – knihy o pražských palácích, Pražském hradě, Kramářově vile, ale i třeba o historii ruzyňského letiště. Velmi objevné jsou akce, jako je Noc kostelů nebo Muzejní noc, atraktivní je Open House, zpřístupnění zajímavých pražských paláců, vil i nových moderních budov.

Rád pátrám po nostalgii starých časů. V této souvislosti mě mrzí, že jsme vymazali z naší historie období monarchie, přitom pokud se bavíme o architektuře, pak se v Praze stačí podívat kolem sebe a vidíme, že to, co ji dělá unikátní a výjimečnou, zde bylo z valné části postaveno za Rakouska-Uherska. Panorama Hradčan, pro Prahu typický pohled, máme díky Marii Terezii a jejímu dvornímu architektovi Nicolu Pacassimu, který zásadně přestavěl Pražský hrad do dnešní podoby.

Neměli bychom zapomenout, že mnohé významné české instituce a pražské dominanty byly v Praze postaveny za vlády Františka Josefa I., většinou i s jeho finančním přispěním a podporou, včetně Národního divadla, Národního muzea, UMPRUM muzea. Téměř po sto letech od rozpadu Rakouska-Uherska bychom mohli přistupovat k tomuto období našich dějin sebevědoměji. Třeba se pak dočkáme návratu krásného pomníku maršála Radeckého od bratří Maxů, odstraněného po roce 1918 z Malostranského náměstí.

LN: Co považujete za nedostatek a naopak přednost Prahy?

Za přednost Prahy považuji její členitost, krásnou polohu na Vltavě i mnoho parků a zeleně. Těší mě některé stavby, jež zde vyrostly po roce 1989, ale je jich za čtvrt století žalostně málo – Gehryho a Milunićův Tančící dům, Zlatý Anděl od Jeana Nouvela na Smíchově. Líbí se mi budova Národní technické knihovny v Praze 6 či sídlo ČSOB v Radlicích. Promarnila se však řada příležitostí na atraktivních pozemcích v centru města.

Za nedostatky považuji absenci parkovacích domů, obecně dlouhodobě ignorovanou situaci s parkováním v Praze. Problémem je neexistující rychlé a přímé spojení letiště s centrem města. Tam Praha zcela zaspala. A spokojen nejsem ani se zamořením centra města různými nevkusnými turistickými atrakcemi připomínajícími spíše velkou pouť.

LN: Kde vidíte příčinu?

Mám pocit, že je to obavou něco rozhodnout. Vedení Prahy chybějí a chyběly silné osobnosti, odborné autority, jež by prosadily a uskutečnily potřebné či přitažlivé projekty. Praze chybí vize a odvaha.

LN: Napadá vás odvážný projekt, který by Praze pomohl?

Například dostavba Staroměstské radnice. Pro magistrátní reprezentaci není lepší místo jako výzva. Dokázal bych si tam představit například projekt Normana Fostera, který rekonstruoval Bundestag v Berlíně, jehož skleněná kupole je jedním z hlavních turistických cílů města.

Dalším významným místem, jež by si zasloužilo více pozornosti, je Pražský hrad. Když jsem o něm připravoval knihu, strávil jsem tam rok a půl. Při práci a bližším poznávání tohoto obrovského areálu, k němuž mám výjimečný respekt, jsem si uvědomil, jak moc Pražskému hradu chybí architekt, který by tam přinesl nějaký nový, moderní prvek, jak ve své době učinili Plečnik, Janák, Rothmayer, Fragner.

Z doby Václava Havla je tam nová oranžérie Evy Jiřičné, průchod Jelením příkopem Josefa Pleskota, úpravy Bořka Šípka, stále je tam ale spousta prostoru pro podobné citlivé moderní úpravy, jež by areál oživily a posunuly více do současnosti.

Nebál bych se ani významnějších zásahů. Jako příklad bych použil prosklenou pyramidu architekta Peie na nádvoří Louvru. Ve své době také budila odpor části veřejnosti, v současnosti však patří s Eiffelovkou k hlavním symbolům Paříže. Za promarněnou příležitost vidím i zavržení Kaplického knihovny na Letné. To byl ukázkový příklad, kdy vedení města chyběla odvaha.

LN: Jak v Praze docílit optimální koexistence historického a nového?

Rekonstrukce Bundestagu v Berlíně ukázkově skloubila historickou budovu s moderní architekturou. Podobných příkladů lze najít víc – MuseumsQuartier ve Vídni nebo moderní rekonstrukce zřícenin hradů v jižním Tyrolsku, o jejichž oživení se zasloužil Reinhold Messner, a kde jsou dnes expozice Messner Mountain Museen. Lze skloubit staré s novým. Praze chybí výrazná moderní architektura, za níž by jezdili turisté. Tančící dům nestačí.

LN: Je přístup pražských památkářů příliš konzervativní? Funguje centrum jako skanzen?

Nevnímám centrum jako skanzen. A památkářům často nerozumím. Stačí se podívat na nejednotnost vývěsních štítů v centru Prahy, často hyzdících fasády historických domů, masivní konstrukce předzahrádek na Malém náměstí či na Staroměstském náměstí. Často si kladu otázku, zda takový úřad v Praze existuje.

Pokud památkáři souhlasili s demolicí domu U Turků na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, pak jejich přístup jako konzervativní nevnímám. V tomto případě bych se klonil spíše k zachování původní stavby, hájil bych i stavby ve stylu brutalismu, vadí mi demolice hotelu Praha a podpořil bych zachování budovy Transgasu na Vinohradské třídě.

LN: Měla by Praha do budoucna postavit svou image na architektuře, či najít jinou oblast, jíž se bude profilovat?

Image Prahy již na architektuře stojí, tedy na té historické, moderní architekturou, aby se jí Praha profilovala, může těžko konkurovat velkoměstům. Ale určitě má velký potenciál stát se významným kulturním centrem. K tomu však chybí jasná vize, kam má Praha směřovat, tedy do jakých projektů investovat.

Chybí více moderních galerií, koncertní síně, kulturně-komunitní centra, projekty, jako je ve Vídni MuseumsQuartie, areál, jenž vznikl přestavbou bývalých císařských jízdáren patřících k Hofburgu, v Berlíně Kulturbrauerei, bývalý pivovar, dnes fungující jako kulturní centrum.

LN: Z jakých peněz by bylo optimální tyto prostory postavit a provozovat? Městských, soukromých či z obou?

Mělo by do nich investovat město, stát. Zatím zde od roku 1989 vznikaly projekty převážně soukromých investorů. Stále posloucháme, že na nic nejsou peníze. Přitom Praha například nečerpá peníze z evropských fondů, kde jich je dost. To je už mantra, že na nic nejsou peníze, řekl bych národní vlastnost, neustále si stěžovat, na vše nadávat a hledat viníky někde jinde. Tato země je bohatá, není chudá.

LN: V Praze se stalo trendem zastavování brownfieldů. Jak tento trend vidíte?

Překvapuje mě, jak snadno se tyto pozemky rozprodaly. Problém je také v tom, že ne všechny patřily městu, ale chyba je asi v nastavení systému. Nerozumím, proč se pozemky, jež patří státní firmě, primárně nenabídnou k odkoupení městu a až potom případně soukromému investorovi. Zde by měl více fungovat systém obecného zájmu před nejvyšší nabídkou.

Nejsem příznivcem lidového hlasování v důležitých národních otázkách, ale v případě využití velkých volných ploch v centru měst či obcí by se do rozhodování měla více zapojit veřejnost. Lidé, kteří tam bydlí, by měli mít možnost se k dalšímu využití těchto lokalit vyjádřit.

V Berlíně chtělo město zastavět území bývalého letiště Tempelhof a v referendu se měli občané vyjádřit, jak s pozemky naložit. Zvítězila varianta, aby pozemky bývalého letiště sloužily k rekreačním účelům. Hodně se také mluví o propojení evropských měst s Prahou rychlovlaky. Kladu si otázku, zda v budoucnu nebudou chybět dnes rozprodávaná nádraží.

LN: Jak hodnotíte chystaný projekt okolo Masarykova nádraží?

Zástavbu kolem Masarykova nádraží považuji za jednu z promarněných příležitostí. Potřebujeme šest administrativních budov v centru města pro deset tisíc zaměstnanců? Navíc to bude znamenat další dopravní zátěž pro centrum. V těsném sousedství historického jádra města má vzniknout administrativní areál. Proč? Je to ideální lokalita pro umělecké či muzejní centrum, kde by byly galerie, koncertní síň, muzea, částečně byty. Vždyť je to doslova „přes ulici“ od legendární kavárny Arco, kde se scházeli slavní spisovatelé Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch. A to nezmiňuji, že i bývalá nádraží slouží ve světě jako slavné a krásné galerie – Musée d’Orsay v Paříži, Hamburger Bahnhof v Berlíně.

LN: Přinese ale moderní architekturu.

To je pravda, ale turisté se nejezdí dívat na Pankrác na moderní administrativní centra. Současný trend je opačný – stavět kanceláře mimo centrum města. Oblast okolo Masarykova nádraží mi přijde natolik atraktivní, že by se mohlo rozšířit historické centrum o moderní, turisticky vyhledávanou část, elegantně navazující na „zelený“ Vítkov. Nejde jen o to, že zde vyrostou administrativní budovy podepsané studiem Zahy Hadidové, to samo o sobě turistům nic nedá, pokud výsledkem tohoto projektu budou zase „jen“ kanceláře.

LN: Soukromý investor ale nemá důvod plány měnit. Jeho projekt musí ekonomicky fungovat.

To je pravda. Proto říkám, že v systému je chyba. Týká se to však i odpovědnosti investora. Proč by nemohl začlenit do projektu například centrum moderního umění nebo koncertní síň? Je to škoda. Mohli bychom se však bavit i o dalších místech. Nádraží Bubny. Také úžasné místo. Jsou tam historické budovy bývalého nádraží a byla by škoda, kdyby se zbořily. Tam by také mohl vzniknout projekt kulturně-komunitního centra, umělecké ateliéry, prostory pro startupy, popup shopy.

Řešením není postavit všude nové čtvrti, kde budou převážně kanceláře a v přízemí pár obchodů. Velkým projektům často chybí odpovídající občanská vybavenost. Stavějí se byty, ale už se nemyslí, co v oblasti budou lidé dělat po práci. To by mělo být součástí každého projektu.

Kateřina Menzelová
redaktorka LN

V předchozím, třetím pokračování 20dílného seriálu LN a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí o budoucnosti Prahy vyšel rozhovor s šéfem developerské společnosti Trigema Marcelem Souralem. V pátém díle vyjde rozhovor s bývalým hlavním architektem Prahy Ivem Obersteinem.